Gangsta Paradise

20. Překvapení

Musela jsem uznat, že otec vzal Charlieho slova dost vážně. Tak věrně předstíral, že se vůbec nic nestalo, že jsem mu to málem uvěřila taky. Jenže ve skutečnosti se toho stalo hodně.

Věděla jsem, že si teď budu muset dávat větší pozor na to, s kým a kde se vídám. Cokoliv, co by mohlo zavánět průšvihem by se mohl dozvědět můj otec a co hůř i pan Wood. Jednou mi to díky Charliemu prošlo, ale po druhé? Kdo ví.

To čeho jsem se děsila nejvíc mě čekalo v pondělí ráno. Harry. Ten nejmilejší kluk na světě.

Přišla jsem do třídy a sedla si na své místo vedle něj. Snažila jsem se vyhnout přímému pohledu do jeho očí, protože kdyby k tomu došlo, tak bych nejspíš neudržela své slzy.

"Jaký si měla víkend?" zeptal se mě, zatímco si pohrával s tužkou.  Váhala jsem nad tím, co mu mám odpovědět. Nechtěla jsem mu lhát, ale taky jsem nechtěla, aby se dostal do nebezpečí.

"Náročný," odpověděla jsem stručně a pevně doufala, že už se nebude ptát na nic víc.

"Udělal jsem něco špatně?" Věděla jsem, že mluví o tom polibku. Musel si myslet, že se chovám odtažitě, protože to cítím jinak... kdyby jen věděl.

"Ne, ty si to nejlepší, co mě za celý život potkalo." Ta slova ze mě vyklouzla dřív, než jsem se nad nima vůbec stihla zamyslet. Neměla jsem mu náhodou říct, že mezi námi je konec?

Na jeho tváři se objevil široký úsměv. Nehnul se ke mně, aby mi vtiskl pusu, ale já ucukla. Nechtěla jsem, ale kdokoliv nás mohl vidět.

"Tady ne," sykla jsem omluvně. Nicméně jsem pod lavicí pevně stiskla jeho ruku. I tohle malé gesto pro mě znamenalo celý svět. Nikdy jsem ani nedoufala, že budu mít kluka, se kterým se budu moct držet za ruce. Co na tom, že to nesměl nikdo vidět...

Matika proběhla rychle. S Harrym jsme si ustavičně vyměňovali pohledy a culili se jako dva puberťáci.

"Takže, co děláš po škole?" zeptal se mě, zatímco jsme šli chodbou na biologii.

"To mi asi řekneš ty," pousmála jsem se nevině. Uchechtl se.

"Vlastně neřeknu, je to překvapení." Tahle věta probudila mojí zvědavost. Zkoumavě jsem si ho prohlédla.

"Jaké překvapení?" zeptala jsem se na oko bez zájmu.

"Víš, podstata překvapení je v tom, že ten koho chceš překvapit neví, o co jde." Zdálo se, že ví, co dělá, pokud chtěl, abych byla napjatá jako kšandy.

"Ale aspoň to můžeš naznačit." Nechtěla jsem se vzdát jen tak, bez boje. Harry jen zavrtěl hlavou. Zdálo se, že je dost pobavený.

"Stejně to nechci vědět," odsekla jsem a nasadila svůj netečný výraz. Bylo mi jasné, že mi na to neskočil, ale nemohla jsem jinak.

Měla jsem pocit, že najednou žiju dva rozdílné životy. Měla jsem rodinu, která mě ovládá a nutí mě, abych si vzala někoho, koho nechci. A na druhou stranu jsem konečně prožívala něco naprosto normálního. Byl tu kluk, co mi chtěl prostě udělat radost. Nikdy mě nenapadlo, jak krásná věc to může být.

Věděla jsem, že z toho může být velký průšvih, ale nebyla jsem to připravená řešit. Chtěla jsem to všechno, dokud to šlo. Bylo to sobecké a nebylo to fér, jenže jsem si nemohla pomoct.

Po škole jsme se spolu vydali do města. Neustále jsem se kolem sebe rozhlížela. Nechtěla jsem, aby nás někdo zahlédl. Ne, že bych se za Harryho styděla, ale bála jsem o to, co by se mu mohlo stát.

"Tak už mi povíš, kam jdeme?" snažila jsem se vyptávat na oko bez zájmu. Harry se uchechtl.
"Slíbil jsem ti k narozeninám překvapení," podotkl. Musela jsem se uculit.
"Už si byla na kluzišti?" Zeptal se mě a přitom vzal jemně mou dlaň do své. Při tom dotyku mým tělem projel elektrický výboj, který se usadil někde v mojí hrudi.
"Vlastně ne," řekla jsem nejistě. Harry zastavil před budovou, kterou jsem znala jen od vidění. Věděla jsem, že lidi ze školy se sem chodí bavit, ale já tu nikdy nebyla. Dřív mě to ani netrápilo, protože jsem neměla s kým jít, ale teď jsem byla natěšená, jako nikdy.
"Tak jdeme." Táhl mě za sebou a já ho nechala. Cítila jsem se jako v novém světě a to jen díky němu. Odmítala jsem si připustit, že by se mohlo něco pokazit.

Hala pro kolečkové brusle byla skoro prázdná, a tak jsme to tam měli jen pro sebe.

Ukázalo se, že kolečkové brusle nejsou zrovna pro mě. Nejistě jsem se rozjela a snažila se následovat Harryho, který byl kousek přede mnou. Netrvalo to moc dlouho a skončila jsem na zádech. Můj společník se pro mě hned vrátil a se smíchem ke mně natáhl ruku. Přijala jsem ji, ale jen pro to, abych mohla prudce škubnout a strhnout ho tak sobě. Jeho dobrá nálada kvůli tomu rozhodně nezmizela. Ležel teď nade mnou a díval se mi zpříma do očí. Byla to nekonečná chvíle plná napětí.

"Teď už se nahoru nedostaneme ani jeden," podotkl a překulil se vedle mě. Leželi jsme a mlčeli. Cítila jsem jeho prsty, jak přejely po hřbetu mojí ruky. Pomalu a nejistě jsem s ním propletla prsty. Přála jsem si, aby se čas zastavil a my tu takhle mohli zůstat na vždy.