Gangsta Paradise

38. Kakao

Poslední dny jsem přišla jako nejhorší osoba na světě. Zmítala jsem se mezi dvěma kluky a nevěděla, co dělat. Díky mému výletu s Charliem jsem si uvědomila, že ho nechci ztratit. Nebyla jsem si jistá tím, co to znamená, ale bylo to tak.

Musela jsem uznat, že byl vždycky dost pohledný a s holkama to uměl. Do nedávna jsem si to moc neuvědomovala. Za každou cenu jsem si ho chtěla zošklivit, jak jen to bylo možné. Teď jsem se dokázala zbavit toho nutkání nenávidět ho a začala jsem ho vnímat jinak. Nehledě na to, jak dobře vypadal, nemohla jsem popřít, že si s ním rozumím, jako s nikým. Kdyby byl můj život jen romantická knížka mohla bych říct, že je moje spřízněná duše.

Jenže tu byl i Harry. S ním jsem také uměla najít společnou řeč. Měl mě rád a já jeho. Vedle něj by můj život byl normální. Zbavila bych se všeho zlého, co patřilo k mojí rodině. To jsem si vždycky přála, být normální.

Doufala jsem, že láska je jednoduší. Člověk by měl přece poznat, kdo je pro něj ten pravý.

Vyšla jsem do patra v našem domě. Mířila jsem k sobě, abych se mohla utápět ve svých myšlenkách.

"Elly?" ozvalo se z pokojíčku Emmy. S úsměvem jsem k ní vešla. Seděla na zemi a hrála si s panenkami.

"Jak si se dnes měla?" usadila jsem se k ní.

"Byla jsem na zahradě a k obědu jsem měla palačinky, takže to bylo bájo," odpověděla, zatímco rozčesávala vlasy jedné z bárbín.

"Vypadáš smutně," podotkla.

"Měla jsem těžký den."

"A už sis dala kakao? Vždycky, když jsem smutná, tak si dám kakao a je všechno lepší," poradila mi. Pousmála jsem se. Kéž by to celé bylo takhle jednoduché. Kéž by celou mojí situaci mohl vyřešit jediný hrneček horké tekutiny.

"Dám si ho s tebou, jestli chceš," pokračovala.

"Hej! Využíváš moje neštěstí pro to, abych ti udělala kakao?" zeptala jsem se naoko dotčeně. Sestra sklopila oči k zemi.

"Tak pojď. Dáme si kakao," řekla jsem rozhodně.

S Emmou jsme chvíli poseděly v kuchyni a pak jsem ji uložila do postele. Bylo už pozdě. Rodiče nebyli doma. Předpokládala jsem, že jsou na nějaké pracovní akci. Byla jsem ráda, neměla jsem náladu na přetvářku a dokonalost.

Ve svém rozcuchaném drdolu, mikině a teplácích jsem se se zbytkem kakaa v hrnečku vrátila k sobě do pokoje. Měla jsem v plánu dočíst knížku, kterou jsem nechávala rozečtenou už několik měsíců a stále si na ní neudělala čas. Usadila jsem se s ní do křesílka a nechala se pohltit dějem.

Asi po hodině, kdy jsem věnovala pozornost jen slovům na papíře mě vyrušil neurčitý šramot. Pohlédla jsem k oknu. Ve tmě noci jsem zaznamenala neurčitý stín. Pomalu a ostražitě jsem vstala a přešla k okenici, abych zjistila, co se tam děje.

Poznala jsem ho téměř hned. Trochu se mi ulevilo, když mi došlo, že to není žádný vrah nebo zloděj. Seděl na mém parapetu a držel se stromu, po kterém musel vylézt. Otevřela jsem okno a ovanul mě chlad noci.

"Ahoj, Shelly," usmál se na mě.

"Co tady děláš?" zeptala jsem se.

"Potřeboval jsem s tebou mluvit," začal se cpát do mého pokoje.

"Mohl si mi zavolat," podotkla jsem.

"Chtěl jsem tě vidět," nedal se odbít a už ze zvyku se šel usadit na mou postel.

"Mohl si přijít dveřmi."

"To by bylo moc jednoduché," ušklíbl se a prstem naznačil, abych šla k němu. Váhala jsem a raději se rozhodla sednout si na židli ke stolku. Domnívala jsem se, že bude lepší držet si od něj maličko dostup.

"Tak?" vybídla jsem ho, aby začal mluvit.

"Mluvil jsem s Willem o Erikovi," řekl zamyšleně. Nastražila jsem všechny smysly. Chtěla jsem vědět, na co přišel.

"Erik není dost chytrý na to, aby něco vymyslel sám. Takže mu to musel někdo poradit a na světě není moc lidí, kteří by tak moc stali o to, aby jsme se vzali."

"Myslíš, že můj otec?" zeptala jsem se narovinu.

"Nevím, ale dávalo by to smysl. Oběma našim otcům ten večer dost záleželo na tom, aby se to stalo rychle."

"Proč na to teď tak pospíchají?" Charlie jen pokrčil rameny. Ani on neznal odpověď. 

"Mám strach," přiznala jsem. V našem světě se toho dělo tolik a nic nebylo jisté. Bála jsem o to, co s námi bude. Děsilo mě, že cokoliv, co udělám, může ohrozit mou malou sestru.

Charlie vstal z mé postele a přistoupil ke mně. Chvíli na mě shlížel ze své výšky, než si přede mě klekl, aby se mi mohl podívat zpříma do očí.

"Budeme v pohodě," ujistil mě. Část mě mu chtěla za každou cenu věřit. Jenže už jsem nebyla malá naivní holka. Věděla jsem, jaká je realita.

"Chtěla bych utéct. Někam daleko od toho všeho," řekla jsem bez rozmyslu. 

"V tom nám nic nebrání. Můžeme jít hned." Musela jsem se pousmát nad tím, že i když to byl šílený nápad, tak on o tom vůbec nepochyboval.

"Nejde to," snažila jsem ho vrátit zpět do reálného života. 

"Proč by to nešlo?" zeptal se nechápavě. 

"Nemůžu ohrozit mou sestru a taky..." nedořekla jsem to. Jak bych mohla? Říct mu, co už věděl bylo těžké.

"Ten kluk," zasyčel hořce. 

"Neplánovala jsem nic z toho," snažila jsem se o omluvu. Netušila jsem, co bych měla říct. Trápil se tím, to jsem poznala. I já se trápila. Chtěla jsem to celé udělat správně. 

"Kdyby nic toho nebylo. Šla bys?" zeptal se mě. Mojí hlavou automaticky proletělo jediné slovo: 'ano'. Ta myšlenka mě vyděsila.