Gangsta Paradise

8. Zlý kluk

Elle

Prošli jsme jídelnou a mířili dál za schodiště do kuchyně. Bylo tam plno služebnictva, Charlie jim nevěnoval nejmenší pozornost. Popadl jednu z lahví, které byly na kuchyňské lince a vedl mě dál až k zadnímu východu. Vyšli jsme ven. Celou tu dobu mě držel pevně za ruku.

Venku v zahradě už bylo chladno a tma. Neptala jsem se kam jdeme, ani mě to vlastně moc nezajímalo. Byla jsem hlavně ráda, že nemusím být tam vevnitř mezi všemi těmi lidmi.

Došli jsme k lavičce, která byla v zadním rohu zahrady. Posadili jsme se a mlčeli, než se Charliemu podařilo otevřít lahev vína. Pořádně si přihnul a pak víno nabídl mně. Zakroutila jsem hlavou, abych mu dala najevo, že nemám zájem. 

"Osmnáct už ti snad bylo, ne?" uchechtl se pobaveně a znovu se napil.

"O to nejde," řekla jsem s pohledem upřeným před sebe. 

"Tak o co?" zeptal se a na chvíli se mi zdálo, že ho to snad opravdu zajímá. Musela jsem se zamyslet, protože jsem sama netušila, proč jsem tu lahev odmítla. 

"Nevím. Záleží na tom?" řekla jsem po chvíli. Zakroutil hlavou a ušklíbl se tím svým typickým způsobem.

Ačkoliv jsem o něj nikdy nestála, musela jsem uznat, že je opravdu hezký. S tím jeho rošťáckým rozcuchem, ďábelskou jiskrou v očích a tím nejotravnějším úsměvem na světě. Byl přesně ten zlý kluk, po kterém holky pálí, protože doufají, že ho změní k lepšímu a on jim přitom zlomí srdce. Prostě sen každé holky pod dvacet let. Tedy skoro každé. Já se nikdy nenechala omámit tím, jaký byl, protože jsem to moc dobře věděla. Jenže mně nepříslušelo o tom přemýšlet. 

"Vedeš nějaký vnitřní monolog?" zeptal se mě a vytrhl mě tak z proudu mých myšlenek. 

"Tak trochu," odpověděla jsem popravdě a do tváří se mi při tom nalila horkost. To poslední, co jsem potřebovala bylo, cítit se před ním trapně.

"A svěříš se mi?" zeptal se s potutelným úsměvem. 

"Nepřijdeš mi jako dobrý člověk na svěřovaní," vyhrkla jsem rychleji, než jsem si to stačila promyslet. Jo, dneska přímo válíš, Elle.

"A komu jinému by si se asi chtěla svěřovat?" zeptal se pobaveně a z vnitřní kapsy svojí bundy vytáhl krabičku cigaret. Zlý kluk se vším, co k tomu patří.

Jeho otázka byla logická. Znala jsem ho vlastně celý život a měl se stát mým mužem, takže kdo by mi mohl být bližší? Jeden člověk mě napadl, ale na toho jsem musela zapomenout, navíc jsem ho neznala ani den.

"Vystačím si sama se sebou," řekla jsem nakonec to nejednoduší, co jsem v tu chvíli dokázala vymyslet. 

"Jo, to jsem si všiml," uchechtl se a připálil si cigaretu. Krátce potáhl a pak ten kouř vydechl přímo na mě. Výborně, teď budu smrdět, jako nějaká z jeho levných blondýn...

"Proč tu jsme?" zeptala jsem se konečně. 

"Já jsem tady, abych si zakouřil. Co ty, Shelly? Proč si tady?" oplatil mi mojí otázku.

"Ty jsi mě sem přivedl," připomněla jsem mu zaraženě.

"Myslím, proč jsi na oslavě mojí matky," upřesnil svojí otázku. Svraštěla jsem čelo. Nechápala jsem, kam tímhle míří.

"Řekli mi, že sem mám jít," odpověděla jsem jednoduše.

"Vždycky děláš, co ti řeknou?" ptal se dál. Z nějakého důvodu mě tahle jeho otázka rozhodila. V očích mě začaly pálit slzy.

"O co ti jde?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Začal mě pohlcovat vztek. Jakoby se mi tou otázkou vysmíval přímo do obličeje.

"O nic," řekl a potáhl si z cigarety. Nesnášela jsem, že byl tak klidný. 

Myšlenky, které mě trápil několik posledních dnů, jakoby se najednou dostaly na povrch. Vztek mě pohltil a já udělala tu nejhloupější věc na celém světě. Sevřela jsem ruku v pěst a prudce ho udeřila do ramene. Šokovaně si mě prohlédl. I já  byla v šoku. Z tohohle jsem mohla mít opravdu velký problém.

Já se děsila toho, co se semnou může stát a ten parchant se začal smát. Zůstala jsem na něj zaraženě zírat. Vlastně bych snad byla radši, kdyby byl naštvaný, nebo kdyby to řekl mému otci, ale tohle?

Správné by bylo, kdybych si v tu chvíli zachovala chladnou hlavu, ale to jsem nedokázala. Udeřila jsem ho znovu a znovu. Chtěla jsem, aby cítil aspoň z části to, co cítím já. 

"Přestaň s tím!" vyhrkl nakonec a pevně sevřel má zápěstí, aby zastavil můj útok. 

Podívala jsem se mu zpříma do očí. Najednou byl tak blízko. Blíž, než kdykoliv před tím. Cítila jsem jeho vůni spojeno s cigaretovým kouřem. Na ten malý moment jsem dokázala zapomenout na osud, který mi byl určen. Najednou jsem dokázala být normální holkou, kterou oblbl špatný kluk. 

Charlie se přiblížil ještě blíž. Tušila jsem, že později budu litovat toho, že jsem neodešla včas, ale v tu chvíli jsem to prostě nedokázala zastavit.

Jednou rukou mě chytil kolem pasu, aby si mě přitáhl a tou druhou mi zajel do vlasů. Srdce mi tlouklo jako o závod. Poslední pohled do jeho zelených očí a pak už si mě přitáhl k jemnému polibku. Zavřela jsem oči a nechala ho ať pokračuje. Nejdřív na to šel pomalu, ale pak začal přidávat na intenzitě. Hlava se mi točila a srdce se mohlo rozskočit. Pak jeho horké dlaně začaly putovat nahoru po mém stehně a to mě konečně probudilo. 

Prudce jsem se od něj odtrhla a vyskočila na nohy. Zmateně si mě prohlédl. 

"Tohle nejde," řekla jsem plná pocitů z toho polibku. 

"Proč by to nešlo?" zeptal se nechápavě a pobaveně zároveň. 

"Prostě ne," řekla jsem důrazně a otočila se k odchodu. Šla jsem svižně, aby se mě nesnažil následovat.

"Počkej, Shelly!" křikl, ale já nereagovala, naopak jsem ještě víc přidala do kroku.

"Řekl jsem STŮJ!" zakřičel a mě ztuhla snad všechna krev v žilách. Tohle už nebyl ten kluk, se kterým jsem byla na té lavičce, tohle byl někdo jiný. Někdo, kdo se víc podobal mému otci. 

Pomalu jsem se k němu otočila. Z jeho výrazu se mi zdálo, že snad lituje toho, že na mě zvedl hlas. Ale mohl snad někdo jako on litovat?

Ahojky,

tak jak se vám líbí nová kapitola? Budu ráda za každé vaše hlasování i komentář!

S láskou...Vaše Kirké..