Zmijozelská srdce /HP ff/

1. Bradavický expres

Nástupiště 9 a 3/4 je jako vždy naprosto zaplněné, téměř až k prasknutí. Děti, jejich rodiče, sourozenci, domácí mazlíčci, zavazadla... V přední části nástupiště vše navíc halí pára vycházející z nablýskané sytě červené parní lokomotivy Bradavického expresu.

Šestnáctiletá čarodějka Lucy Snapeová následuje v těsném závěsu svého staršího bratra, samozřejmě také čaroděje, který se snaží prorazit jim oběma cestu ke dveřím jednoho z nablýskaných vagónů. Cestou míjí některé své spolužáky. A také jejich rodiče. Její rodiče tady nejsou. Naposledy se na tomto nástupišti objevili, když šel dívčin bratr do prvního ročníku. O rok později, když šla do prvního ročníku Lucy, už s dětmi na nástupiště nešli. Eileen i Tobias Snapeovi totiž věřili, že se jejich syn Severus dokáže o svou mladší sestru postarat. Tedy, spíše Eileen tomu věřila. Tobias nikdy neprojevil o Lucy žádný valný zájem. Dívka dříve netušila, proč si jí otec téměř nevšímá. Po určitém čase a po několika hádkách svých rodičů, které vyslechla, ale začala lecco chápat.

„Ukaž mi ten kufr, vytáhnu ti ho nahoru," pronese Severus Snape a přeruší tak tok dívčiných myšlenek. Lucy přistaví nádražní vozík ke dveřím vagónu, ve kterých stojí její starší bratr, a než chlapec vytáhne její kufr do útrob vlaku, rozhlédne se znovu po nástupišti. Některé ze svých spolužáků již spatřila, ale toho jednoho, kterého chtěla vidět nejvíce, ještě neviděla.

Jemný pozdně letní větřík si pohrává s dívčinými dlouhými havraními kadeřemi, zatímco Lucy v davu hledá známou tvář. ‚Možná už je ve vlaku,' usoudí po chvíli, kdy propátrává pečlivě všechny přítomné. Rozhodne se proto vrátit vozík a poté nastoupit také. Někdo to už ale udělal za ní. Nijak zvlášť se tím nezabývá a nastoupí za svým bratrem.

Procházejí společně uličkou, ve snaze najít si nějaké volné kupé. Severus jde první, Lucy mu je v patách. Jsou už skoro na druhém konci vlaku, když se starší ze sourozenců konečně zastaví, otevře dveře jednoho z kupé a začne dovnitř soukat svůj kufr. Lucy očekává, že bude kupé prázdné, ale k jejímu překvapení není. Uvnitř již sedí několik chlapců, všichni zřejmě chodí do stejného ročníku jako její bratr, protože to vypadá, že se s nimi Severus moc dobře zná. Dva z přítomných dokonce pozná i Lucy.

„Ještě si něco zařídím," řekne Severus ve chvíli, kdy se mu konečně podaří dát svůj kufr do přihrádky nad sedadly. „Hned se vrátím. Zatím si sedni." Poslední slova pronese tichým hlasem, když prochází kolem své sestry. Poté se vydá uličkou zpět, směrem, kudy před chvílí přišli.

Čarodějka zůstane rozpačitě stát na chodbičce. Chtěla sedět se svým bratrem, ale ta skupinka sedmáků již sedících v kupé jí trochu zkřížila plány. Neví, jestli by byl dobrý nápad sednout si k nim na celou cestu až do Bradavic. Na druhou stranu tady zase nemůže blokovat uličku. Možná si k nim může sednout alespoň na chvíli, pak se může trochu projít po vlaku a najít někoho ze svého ročníku.

Dívka si k sobě tedy přitáhne svůj kufr s cílem dostat ho do kupé, když ji zaregistruje jeden z chlapců sedících uvnitř.

„A jakpak se má naše malá Lucinda? Pánové, udělejte jí tady trochu místa," zvolá najednou s úšklebkem na tváři. Černovláska se zarazí. Poté zkrabatí tvář. Jestli si k chlapcům do této chvíle chtěla sednout, teď už jí ta touha zcela opustila.

„Za prvé, jsem Lucy, a za druhé, nejsem malá, nastupuji do šestého ročníku, jestli sis toho nevšiml," procedí dívka přes zaťaté zuby. Ať už má její vztek zapůsobit jakýmkoli dojmem, skončí to tím, že se přítomní chlapci rozesmějí. Jestli s nimi bude doopravdy sedět, tak při ní bude muset stát sám Merlin, aby dojeli do Bradavic všichni bez úhony. Nesnáší, když jí někdo říká jejím celým jménem. Lucinda. Nechápe, jak jí mohla dát matka tak pitomé jméno. Všem se proto představovala jako Lucy a všichni jí tak také říkali. Pouze bratrovi vykutálení spolužáci si z ní neustále dělali legraci. I když, neustále není to správné slovo. Dělali si z ní legraci pokaždé, když nebyl Severus nikde nablízku. Jako právě teď.

Lucy se znovu podívá směrem, kterým odešel její bratr, s nadějí, že už se třeba vrací. Nevrací. Místo toho si ale dívka všimne jiného štíhlého černovlasého chlapce, kterého moc dobře zná. Vchází zrovna do jednoho z kupé kousek od místa, kde dívka stojí.

„Copak? Nelíbí se ti tvoje jméno, Lucindo?" zeptá se ten samý chlapec jako před chvílí a schválně zdůrazní její celé jméno. Dívka ho probodne vražedným pohledem. Poté se ale vítězoslavně usměje.

„A za třetí," pronese naprosto klidným hlasem a stále s tím samým úsměvem na rtech, „tu s vámi nebudu ztrácet čas. Jdu si sednout s někým víc na úrovni."

Hned na to Lucy zabouchne dveře chlapeckého kupé a vydá se o tři kupé vedle, kam před chvílí viděla zacházet svého spolužáka. Dveře se otevřou ještě dříve, než k nim stačí dojít. Ven vyjdou sourozenci Carrowovi.

„Nevidělas Averyho s Mulciberem?" zeptá se Alecta. Společně se svým bratrem Amycusem také nastupují do šestého ročníku.

„Už jsem měla tu čest, sedí oba támhle." Lucy pohodí hlavou směrem ke kupé, od kterého právě odešla.

„Díky," poděkuje Amycus a se svou sestrou se vydá k určenému kupé.

„Až se vrátíme, tak nám musíš říct, jak sis užila prázdniny," zvolá Alecta těsně před tím, než i se svým bratrem vleze do kupé k Severusovým spolužákům.

Venku se ozve hvizd píšťalky a vlak se rozjede. Lucy lehce zavrávorá, ale nespadne. Dveře od kupé, ze kterého před chvílí vyšli sourozenci Carrowovi se setrvačností samy zavřou. Čarodějka k nim přejde a znovu je otevře. Uvnitř sedí šestnáctiletý černovlasý chlapec. Dívá se z okna.

„To jste se tam moc nezdrželi," pronese, aniž by odtrhl zrak od ubíhající krajiny.

„Kdybyste na chvíli oželel ten dechberoucí výhled na okolní krajinu, pane Blacku, zjistil byste, že nejsem ani jedno z dvojčat Carrowových."

Regulus Black konečně odtrhne zrak od okna a podívá se, kdo vlastně otevřel dveře jeho kupé. Ústa se mu roztáhnou do širokého úsměvu.

„Lucinda," řekne s úsměvem, než se zvedne ze sedadla, aby dívce pomohl s kufrem.

„Hej!" ohradí se Lucy a přátelsky praští svého spolužáka do ramene. „Stačí mi jedni sedmáci, nepotřebuji, aby ses k nim přidal ještě ty."

„Promiň," omluví se stále s úsměvem Regulus. „Ukaž. Pomůžu ti s tím kufrem." Natáhne ruku a převezme si od dívky její kufr. Vytáhne ho nahoru do přihrádky nad sedadly. Přitom se mu lehce vyhrnou rukávy jeho černé košile. Na malou chvíli se Lucy zdá, že na chlapcově levém předloktí vidí něco, co tam dříve nebylo. Poté dá ale Regulus ruce zpět dolů a košile opět zakryje celá jeho předloktí.

Zdálo se jí to, nebo právě zahlédla na chlapcově ruce Znamení zla?