Zmijozelská srdce /HP ff/

48. Ošetřovna

Regulus zůstane v Nemocnici svatého Munga celý další týden. Pro Lucy je to velmi dlouhý týden. Obvykle tráví většinu času mimo vyučování právě s Regulusem. To ale teď není možné. Navíc ani pořádně neví, co vlastně jejímu příteli je. Profesor Křiklan s madam Pomfreyovou jí toho moc o chlapcově zdravotním stavu neřekli. Ale oba dva tvrdili, že bude zase úplně v pořádku. Lucy se rozhodla jim věřit. Co jiného jí taky zbývalo?

„Slečno Snapeová?"

Oslovená čarodějka zvedne zrak od učebnice a pohlédne na osobu, která ji oslovila. Vedle černé kožené pohovky ve zmijozelské společenské místnosti stojí Horácio Křiklan.

„Ano?"

„Můžete na okamžik?" zeptá se profesor. Čarodějka zmateně nakrčí čelo. Co se děje? Křiklan do společenské místnosti moc často nechodí.

„Samozřejmě," přikývne Lucy, poté odloží svou učebnici obrany proti černé magii na stolek a zvedne se ze svého místa. Co jí může Křiklan chtít?

„Hned jsem zpátky," oznámí ještě dívka dvojčatům, která se tu s ní doposud učila. Alecta s Amycusem přikývnou. Poté skloní zrak zpět do učebnic. Zanedlouho je čekají OVCE, potřebují se na ně pořádně připravit. Lucy se vydá ke svému profesorovi.

„Co se děje?"

„Pojďte se mnou, prosím."

Lucy poslechne a mlčky následuje ředitele zmijozelské koleje ven ze společenské místnosti. Nejprve si myslí, že jdou jen na chodbu, aby měli klid, když ale pokračují dál, napadne ji, že možná jdou k němu do kabinetu. Ani tam se ale nezastaví.

„Můžu se zeptat kam jdeme?" zeptá se Lucy.

„Na ošetřovnu." Horácio Křiklan otočí hlavu k dívce. „Myslel jsem, že byste ráda viděla pana Blacka."

Lucy se prudce zastaví. „Regulus je tady?" zeptá se překvapeně.

Profesor lektvarů přikývne. „Ano. Před chvílí ho sem dopravili od Svatého Munga. Madam Pomfreyová souhlasila, že ho můžete na chvíli navštívit."

Lucy se po tváři rozlije úsměv. Opět se rozejde. Tentokrát následuje Zmijozela mnohem ochotněji než před chvílí. Uvidí Reguluse. Což znamená, že už je na tom určitě dobře.

Před ošetřovnou se dvojice zastaví. Horácio Křiklan zaklepe na dveře a o krok ustoupí. Po chvíli se dveře otevřou. Ven vykoukne madam Pomfreyová.

„Ah, to jste vy. Tak pojďte, slečno Snapeová."

Lucy se nenechá pobízet dvakrát. Nechce riskovat, že si to bradavická ošetřovatelka rozmyslí a nakonec ji tam nepustí.

Když je dívka uvnitř, Poppy Pomfreyová opět dveře od ošetřovny zavře. Lucy se rozhlédne kolem sebe. Všechny postele jsou prázdné. Až na jednu, kterou zakrývají bílé závěsy. Lucy tázavě pohlédne na ošetřovatelku.

„Je vzhůru, ale potřebuje ještě odpočívat, tak jenom pět minut."

Dívka přikývne. „Dobře, děkuju."

Madam Pomfreyová se odebere do své kanceláře. Lucy se vydá na druhou stranu, k Regulusově posteli.

Zdravotnice měla pravdu, Regulus je vzhůru. A měla pravdu i v tom, že potřebuje ještě odpočívat, nevypadá úplně nejlépe.

„Vypadám trochu jako mumie, co?" zeptá se Regulus tichým hlasem, když si všimne, jak dlouze ho Lucy pozoruje. Zároveň s tím věnuje dívce úsměv.

Čarodějka chlapci úsměv opětuje. „No, trochu jo," přizná. Regulus opravdu vypadá trochu jako mumie. Jeden obvaz mu vede kolem hlavy, přes čelo, několika dalšími má obvázaný hrudník a levou ruku a ani jeho levá noha nezůstala ušetřena obvazů.

„Posaď se u mě," pobídne chlapec Lucy.

Dívka poslechne a posadí se na židli vedle Regulusovy postele.

„Jak se cítíš?"

Regulus pokrčí rameny.

„Nic moc, ale už je to mnohem lepší."

Lucy přikývne. „Bála jsem se o tebe. Vypadalo to fakt strašně."

„Fakt?" Regulus se zamyslí. „Moc si na to nevzpomínám. Vlastně si vůbec nevzpomínám na ten zápas."

„Dostal jsi ránu do hlavy. Buď rád, že si nevzpomínáš jenom na tohle."

Regulus se usměje, natáhne ruku z postele. Lucy pochopí a vloží do té jeho tu svoji.

„Jsem rád. Hlavně, že jsem nezapomněl na tebe."

Lucy se usměje a zčervená. „No, nevím, nevím, možná by ti to ulevilo."

„Ty jsi praštěná."

***

„Slečno Snapeová?"

K Lucy se odněkud z dálky prodere ženský hlas. Pomalu otevře oči. Párkrát zamrká, aby zaostřila na své okolí. Vypadá to, že leží na zemi v Chroptící chýši. To znamená, že byl v noci úplněk.

„Slečno Snapeová?" ozve se znovu ten samý hlas, co před chvílí. Dívce konečně dojde, kdo to je. Madam Pomfreyová. Stojí na konci chodby, u úzkého průchodu do Chroptící chýše. Přišla Lucy vyzvednout.

„Jo," zaskřehotá dívka. Odkašle si. „Už jdu."

Lucy se pokusí zvednout ze země, ale ve chvíli, kdy se pořádně zapře rukama o zem, projede jí levým ramenem ostrá bolest a čarodějka se zhroutí zpět na podlahu. Přetočí se na záda. Druhou rukou si zkusí ohmatat poraněné rameno. Sykne bolestí. Rameno při dotyku pěkně pálí, navíc je celé lepkavé. Od krve. Asi se musela v noci sama poškrábat.

„Jste v pořádku?" Nad dívkou se zhmotní obličej Poppy Pomfreyové. Musela se sem prodat úzkým vchodem, zatímco se Lucy snažila přijít na to, co má s ramenem.

Lucy zavrtí hlavou. „Mám něco s ramenem."

Starší čarodějka pokýve hlavou. Poté se na dívčino zranění pozorně podívá a potvrdí dívčinu domněnku.

„Pěkně jste se poškrábala. Ale nebojte, to dáme do pořádku, panu Lupinovi se to také párkrát stalo. Pojďte, půjdeme na ošetřovnu a tam to spravíme."

Lucy přikývne a nechá si od zdravotnice pomoct na nohy.

„Tak, výborně. Ještě si vezměte tohle přes sebe a můžeme jít."

Lucy se nechá navléknout do černého pláště a poté se nechá odvést z Chroptící chýše, přes tajnou chodbu až k Mlátivé vrbě a odtud přes bradavické pozemky zalité zlatavou září vycházejícího slunce až do hradu, přesněji na ošetřovnu. I když tu část cesty, která vede hradem, Lucy už moc nevnímá. Děsně se jí klíží oči.

Sotva vnímá, jak ji madam Pomfreyová pomáhá do jedné z bílých postelí. Trochu ji probere, když jí bradavická ošetřovatelka začne čistit rány na rameni. Poté ale opět zavře oči a ponoří se do říše snů.

Když se opět probudí, je trochu zmatená. Rozhlédne se kolem sebe. Pochopí, že je na ošetřovně. Nejprve ale netuší, co tu dělá. Nakonec si vzpomene. Pomůže jí v tom i obvázané rameno. Úspěšně zvládla další úplněk.

„Tak tě tu vítám. Už mi tu samotnýmu bylo smutno."

Lucy stočí zrak k vedlejší posteli, ze které se na ni kření Regulus. Tentokrát již bez obvazů.

Dívka chlapci úsměv opětuje. „Já vím. Proto jsem se taky rozhodla dělat ti tu chvíli společnost."