Zmijozelská srdce /HP ff/

7. Následky

„Dostala jste se do pěkného maléru, slečno Snapeová. Jen co je pravda." Horácio Křiklan pokyne dívce, aby se posadila do jednoho z křesel přítomných v jeho kabinetě. Sám se do jednoho z nich posadí také. „Co vás to u Merlinových vousů napadlo?"

Lucy neodpoví hned. Místo toho pozoruje svoje okopané boty.

„Začali si." Zopakuje po chvíli znovu větu, kterou řekla profesorce McGonagallové ještě na famfrpálovém stadionu.

„Profesorka McGonagallová říkala, že první kouzlo jste vyslala vy. Je to pravda?"

Dívka přikývne. „Ano."

„Víc mi k tomu neřeknete?" Horácio Křiklan se na dívku zkoumavě zadívá. Lucy konečně zvedne zrak od okopaných bot a podívá se na ředitele své koleje.

„Avery na mě namířil hůlku jako první. Bránila jsem se. Nevím, co dalšího byste chtěl slyšet."

Profesor lektvarů si povzdychne, ale nic dalšího neříká. Na chvíli zavládne v místnosti úplné ticho.

„Boláková kletba, že?" prolomí nakonec profesor po chvíli mlčení.

Lucy přikývne. V mysli jí znovu vyvstane obraz Averyho, který se kácí k zemi a na obličeji mu raší velké, červené boláky. A nejen na obličeji. Dívčina tvář se na malou chvíli roztáhne do úsměvu, poté si ale Lucy uvědomí, že v situaci, ve které je, asi není úsměv úplně vhodný.

„Působivé," pronese Křiklan a zvedne se ze svého křesla. Dívka nevěří svým uším. Vážně jí právě profesor pochválil kletbu, kterou použila proti jinému studentovi?

„Velice působivé," pokračuje lektvarista a pomalu přejde ke svému pracovnímu stolu stojícímu téměř uprostřed místnosti. „Musím říct, že takto povedenou bolákovou kletbu jsem už velmi dlouho neviděl," dodá, zatímco otevírá jednu ze zásuvek svého stolu. Lucy dál mlčky sedí v křesle, překvapená tím, že ji ředitel její koleje opravdu chválí za vyslanou kletbu, namísto toho, aby ji nějak potrestal.

Profesor se v zásuvce chvíli přehrabuje, až nakonec vytáhne temně zelenou obálku. „Bylo by ale lepší, kdybyste ji už proti jiným studentům nepoužívala."

Lucy znovu přikývne. „Ano, pane. Už se to nestane."

Křiklan přejde od svého pracovního stolu zpět k dívce doposud sedící v křesle a podá jí zelenou obálku.

„Budu velmi rád, když se zastavíte." Čarodějka si obálku převezme, otevře ji a vytáhne kartičku vloženou uvnitř. Musí si obsah kartičky přečíst třikrát, než konečně uvěří tomu, že dané sdělení na kartičce opravdu je.

„Pozvánka na večírek?" optá se dívka nevěřícně. „Napadla jsem studenta. Čekala jsem, že mě nějak potrestáte, a vy mě místo toho zvete na večírek?"

Ředitel zmijozelské koleje se rozesměje.

„Máte pravdu, děvče, máte pravdu. Samozřejmě vás musím nějak potrestat. Promluvím si o tom s panem ředitelem. Pošlu vám sovu, až to udělám. Prozatím ale budu nucen odebrat Zmijozelu dvacet bodů, za vás i za pana Averyho a Mulcibera. Můžete jít."

Lucy naposledy přikývne, zvedne se z křesla a vydá se ke dveřím. Možná by ještě mohla stihnout alespoň část famfrpálového utkání.

„Nejlépe uděláte, když se teď vrátíte na kolej," dodá lektvarista, když dívka vychází ze dveří. Jako by jí četl myšlenky. Lucy si povzdechne.

„Ano, pane profesore."

****

Lucy projde prázdnou společenskou místností do dívčích ložnic. Ani tady nikdo není. Všichni jsou evidentně buď na zápase, nebo se toulají někde po hradě. Čarodějka ze sebe skopne boty a pak si lehne na postel.

Těšila se, že uvidí Reguluse hrát famfrpál a místo toho nejspíš vyfasuje školní trest. Takhle si tedy dnešní den nepředstavovala.

Lucy se natolik zabere do svých myšlenek, až nakonec na chvíli usne. Probudí ji křik a jásot vycházející se společenské místnosti. Neví, jak dlouho spala, ale zápas mezitím evidentně skončil. A vypadá to, že skončil ve prospěch hadí koleje.

Dívka se na posteli posadí a začne si obouvat boty. Musí se tam jít podívat. Musí Regulusovi pogratulovat k vítězství - hned v prvním zápase, a ještě proti Jamesi Potterovi.

Zrovna když si Lucy zavazuje tkaničky, rozlétnou se dveře od ložnice dokořán. Dovnitř jako velká voda vpadne Alecta Carrowová.

„Evan mi právě řekl, co se stalo. Vážně jsi poslala Averyho na ošetřovnu?"

„On tam byl?" podiví se Lucy. Nikoho ze svého ročníku si nevšimla.

„Jo," přitaká Alecta. „Tak poslala jsi ho tam?"

„Už to tak bude," potvrdí druhá čarodějka a ústa se jí roztáhnou do širokého úsměvu, když si vzpomene, jak u toho chlapec vypadal a jakou pochvalu za použitou kletbu dostala.

„Skvělý!" pronese Alecta obdivně. „Nakopat v šesťáku zadek sedmákovi, to se jen tak nevidí."

Lucy jen pokrčí rameny. „Ale přišla jsem o zápas. Křiklan mě od sebe z kabinetu poslal rovnou na kolej."

„Ale jinak byl v pohodě, ne?"

„Pozval mě na jeden z těch svých večírků." Lucy se zvedne z postele a hodí do kufru kouzly upravenou čapku.

„Jestli ta kletba byla tak dobrá, jak říkal Evan, tak se tomu ani nedivím."

„Koukám, že Rosier je pěkná drbna," pronese Lucy. Zároveň ji ale potěší, že i sám Evan Rosier její kletbu pochválil. „Jak vlastně dopadl zápas?"

„Vyhráli jsme!" rozzáří se Alecta. „Škoda, že jsi tam nemohla být. Burke v bráně sice nebyl zrovna nejlepší volbou, ale Regulus byl skvělý. Kdybys viděla, jak Potterovi vyfouknul zlatonku těsně před nosem..." Lucy se usměje. Je moc ráda, že to Regulusovi na prvním zápase v týmu vyšlo.

„Je tam?" Lucy pohodlí hlavou směrem ke společenské místnosti, ze které se stále ozývá vzrušený hlahol.

„Když jsem šla za tebou, tak tam z týmu nebyl ještě nikdo. Ale možná už přišli. Chceš se tam podívat?"

„Jasně, musím mu přece pogratulovat k úspěchu." Lucy pár kroky přejde ke dveřím. „Jdeš taky?"

Alecta zavrtí hlavou. „Teď ne, možná pak přijdu."

Lucy pokývá hlavou. „Fajn. Uvidíme se pak."

Vyjde z ložnice a zavře za sebou dveře. Už je skoro u dveří vedoucích do společenské místnosti, když se najednou ze zmíněného místa ozvou nadšené výkřiky a hlasitý potlesk. Zmijozelský famfrpálový tým zřejmě právě dorazil.

Lucy se zastaví ve dveřích do dívčích ložnic a rozhlédne se po společenské místnosti, která je plná zmijozelských studentů. Většina z nich má na sobě pořád oblečení, ve kterém svému kolejnímu družstvu fandili. Lucy dokonce vidí i dívku s hadem na klobouku, které si všimla již na tribuně před zápasem. Uprostřed místnosti stojí členové kolejního družstva, už převlečení ze zelených hábitů do vlastního oblečení. Jakmile Regulus Lucy zaregistruje, odpojí se od svých spoluhráčů a proplete se přes zmijozelské fanoušky až k dívce.

„Gratuluju," usměje se Lucy.

„Díky," poděkuje Regulus také s úsměvem. „Slyšel jsem, že jsi měla taky úspěšný den. Poslat Averyho na ošetřovnu. To musíš být dost dobrá."

„Stačilo jedno kouzlo," pokrčí dívka rameny. „Obrat Pottera o zlatonku. To musíš být taky dost dobrý."

„Stačila rychlejší ruka," pronese Regulus. Potom vezme dívku za ruku a přitáhne si ji k sobě blíž. „Ti hadi ti moc sluší," poukáže chlapec na dva zelené hady, které si dívka namalovala ráno na tváře.

Černovláska zvedne ke zmijozelskému chytači oči. Střetnou se pohledy. Regulus začne pomalu přibližovat obličej k tomu dívčinému. Lucy se rozbuší srdce, do obličeje jí stoupá horkost. Pak na její rty Regulus jemně přitiskne ty svoje.