Zmijozelská srdce /HP ff/

13. Grimmauldovo náměstí 12

„Vyzvednou nás na nádraží?" zeptá se Lucy svého přítele. Sedí vedle sebe v jednom z kupé bradavického spěšného vlaku. Tentokrát ale nejsou na cestě do Bradavic, nýbrž do Londýna. Začaly vánoční prázdniny a Regulus pozval dívku na Vánoce k Blackovým. Ačkoli měla Lucy přijet na Vánoce domů, nechtěla chlapce zklamat, takže s jeho pozváním souhlasila. Svým rodičům to dala vědět dopisem, který poslala po školní sově včera ráno, aby měla jistotu, že odpověď, která by jí to zakazovala, nepřijde dříve, než stihne dojet do Londýna. Přeci jen z Bradavic do Cokeworthu je to kus cesty.

„Nevěříš, že bych tě dokázal odvést k nám domů?" ušklíbne se Regulus.

„No, radši bych měla nějakou pojistku," otočí se Lucy na chlapce s širokým úsměvem ve tváři.

„Tak to si budu pamatovat," pronese nejmladší z rodu Blacků a naoko uraženě si od dívky odsedne. Možná čeká, že se dívka přisune, Lucy ale místo toho jen pokrčí rameny.

„Jak myslíš."

Regulus podrážděně zasténá. „Nesnáším, když tohle říkáš."

„Já vím," přitaká s potutelným úsměvem černovláska. „Proto to říkám." Na chvíli se v kupé rozhostí ticho.

„Otec by měl přijít," pronese Regulus po chvíli mlčení. Lucy kývne. Potom skopne boty, skrčí nohy vedle sebe a lehne si na sedačku, hlavu položí chlapci na stehno. Regulus položí jednu ruku dívce na rameno a druhou se začne probírat dívčinými vlasy. Lucy zavře oči.

„Cindy. Cindy!" Odněkud z dálky k Lucy dolehne chlapecký hlas.

„Haló, země volá Lucindu."

„Neříkej mi tak," pronese Lucy rozespalým hlasem a pomalu od sebe rozlepí oční víčka. Párkrát zamrká.

„Vstávej, už jsme v Londýně," pokračuje Regulus, jako by dívka nic neřekla.

„Už?" zděsí se Lucy a prudce se posadí. Rukama si začne horečně upravovat vlasy. „Proč jsi mě nevzbudil dřív? Teď určitě vypadám jako strašák."

„Jenom teď?" neodpustí si Regulus rýpnutí.

„Hej!" ohradí se Lucy a praští chlapce do ramene. Poté už si ho ale nevšímá, místo toho se dál snaží upravit svůj ospalý zevnějšek do nějaké přijatelnější podoby.

Regulus mezitím sundá z přihrádek nad sedadly oba kufry, takže jakmile vlak zastaví na nádraží King's Cross, jsou oba mezi prvními studenty, kteří z vlaku vystupují. Regulus se chvíli rozhlíží po nástupišti ve snaze najít svého otce, který by tu na ně dle chlapcových slov měl čekat.

„Támhle je!" zvolá náhle a vydá se směrem k přepážce, která je dělí od mudlovského Londýna. Kousek od přepážky Lucy spatří vysokého černovlasého muže zahaleného v temně zeleném cestovním plášti. Nemůže mu být více než 50 let. To musí být Regulusův otec.

„Otče," pokývne Regulus svému otci, ten synovo pokývnutí opětuje a se zájmem se zadívá na Lucy.

„Orion Black," představí se dívce. „Vy musíte být Lucinda."

„Lucy," opraví černovláska Regulusova otce a napřáhne k němu ruku. Orion Black dívčinu ruku přijme.

„Rád vás poznávám, Lucy."

****

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj," pronese Regulus a zvedne se od stolu.

Lucy chlapce napodobí. „Děkuji za večeři, byla skvělá," poděkuje a usměje se na paní domu. Walburga Blacková úsměv neopětuje, pouze přikývne.

Lucy s Regulusem vyjdou z kuchyně a začnou stoupat po schodišti vzhůru. Zastaví se na odpočívadle ve druhém patře. Jsou tu dvoje dveře, Regulus zamíří k těm nalevo.

„Tady je tvůj pokoj. Je to jeden z pokojů pro hosty. Krátura už ti tam donesl kufr."

„A ty máš pokoj kde?" zeptá se Lucy chlapce těsně před tím, než Regulus otevře dveře. Mladý Zmijozel se zastaví s rukou na klice.

„Úplně nahoře," odvětí. „Chceš jít nejdřív tam?"

Dívka přikývne. „Ráda. Sem se můžeme potom vrátit."

Regulus se usměje a stáhne ruku z kliky. „Dobře, sice jsem ti chtěl nejdřív ukázat něco hezkého, ale když na tom trváš..."

Lucy se zasměje. „Myslím, že horší, než můj pokoj doma to nebude."

„To říkáš teď," pronese Regulus stále s úsměvem na rtech. Potom vezme dívku za ruku a společně vyjdou až na nejvyšší odpočívadlo. Opět jsou tu dvoje dveře. Regulus dívku zavede k těm napravo. Jakmile Lucy spatří cedulku na dveřích chlapcova pokoje, vyprskne smíchy.

„Co je?" zeptá se chlapec. Dívka jen zavrtí hlavou a znovu se zadívá na cedulku na dveřích.

Nevstupovat!
Bez výslovného svolení
Reguluse Arcturuse Blacka

Regulus následuje dívčin pohled. „Ha, ha," dodá sarkasticky, když mu dojde, čemu se dívka smála. Potom přejde ke dveřím od svého pokoje a raději je otevře. Přitom si stoupne tak, aby cedulku na dveřích zakrýval. Pokyne dívce, aby vešla dovnitř.

„Náhodou je to roztomilé," řekne Lucy a vejde do chlapcova pokoje. Každý, kdo vstoupí do této místnosti, musí zákonitě okamžitě poznat, do jaké koleje chlapec chodí. Z celého pokoje vyzařuje Zmijozel. Ať se Lucy podívá kamkoli, vše je vyvedené buď ve smaragdově zelené nebo stříbrné – postel, stěny, závěsy na oknech... Prostě všechno. Dívku zaujme erb pečlivě namalovaný nad chlapcovou postelí – jednu část zaujímá zlatě vyvedená ruka s hůlkou na červeném pozadí se zlatými hvězdami, druhou část zaujímají tři vrány na bílém pozadí, obě části potom od sebe odděluje lomený černý pruh. Zřejmě erb rodiny Blacků.

„To je erb vaší rodiny?" Lucy se otočí na chlapce, který stále stojí ve dveřích. Regulus pokýve hlavou na souhlas. Potom poodstoupí ode dveří a zavře je. Lucy se otočí zpět k chlapcově posteli, když přijde blíže, všimne si i nápisu, který je zlatě vyveden pod erbem – TOUJOURS PUR.

„Toujours pur?" zeptá se Lucy. Pravděpodobně to bude francouzsky, ale ona se tento jazyk nikdy neučila. Takže ani výslovnost netrefí úplně správně.

Regulus se usměje. „Vždy čistý," zodpoví dívčinu otázku a posadí se na temně zelený přehoz pokrývající jeho postel. „To je takové motto naší rodiny."

Lucy přikývne a ušklíbne se. Jaké jiné motto by mohli mít?

Potom přejde k posteli a posadí se vedle chlapce, při tom se ale nepřestává rozhlížet kolem sebe. Všimne si, že pod erbem není na zdi jen rodinné motto Blackových, ale i obstojná sbírka novinových výstřižků sestavených do něčeho, co vypadá jako koláž. Černovláska se nakloní blíže, aby zjistila, čeho se týkají. Netrvá jí to dlouho. Pán zla. Všechny články připevněné na zdi, jsou o něm. Někoho by to možná překvapilo, ale Lucy ne. Dívka se jen usměje. Dalo se čekat, že tady něco takového najde. Vždyť Regulus Pána zla vždy nesmírně obdivoval.

„Regi?" Lucy se otočí na chlapce, aby se ho zeptala, jak dlouho už výstřižky sbírá. V tu samou chvíli ale Regulus sykne a přes rukáv své černé košile se chytne za levé předloktí.