Zmijozelská srdce /HP ff/

30. Úplněk

„Vážně je to bezpečný?" zeptá se Lucy svého společníka a znovu se rozhlédne po místnosti, která je až na dva přítomné čaroděje zcela prázdná.

Čerstvý absolvent školy čar a kouzel v Bradavicích přikývne.

„Opravdu se nemůže nic stát?"

Chlapec pozdvihne obočí.

„Jako jestli nemůžu někoho napadnout, nebo tak."

„To ti nezaručí nikdo, Lucy. Ale myslím, že tohle je to nejlepší místo, které jsme mohli vybrat. Nejbližší vesnice je odtud-"

„Já vím, já vím. To už jsi mi říkal několikrát," pronese podrážděně Lucy a znovu kritickým pohledem sjede celou místnost. Okna jsou zatlučená. Jediná cesta ven vede tedy přes dveře.

Chlapec následuje dívčin pohled.

„Zamknu je kouzlem, až budu odcházet."

Lucy přikývne, potom sáhne do kapsy a vytáhne svou hůlku. Chvíli se na ni zamyšleně dívá, než ruku s hůlkou natáhne směrem ke svému společníkovi.

„Co děláš?" zeptá se starší chlapec překvapeně.

„Vem si ji, Severusi!" přikáže dívka a natáhne ruku s hůlkou ještě blíže ke svému bratrovi.

„Co blbneš? Proč bych si měl brát tvoji hůlku?" nechápe stále Severus.

„Nevím, co se se mnou bude dít. Co když ji použiju, abych se odsud dostala ven?"

„Nemyslím si, že bys byla schopná čarovat až-"

„Nejde o to, co se stane potom," přeruší Lucy svého bratra. „Jde o to, co budu dělat, než se to stane."

„Znám tě, Lucy. Vím, že máš rozum a ty dveře by sis neodemkla, protože víš, co by hrozilo potom."

„Ale co když už nebudu mít svůj rozum. Copak to nechápeš, Severusi? Kolik vlkodlaků se ti svěřovalo s tím, jaká je jejich proměna? Nevíme, co se bude dít. Nechci nic riskovat. Takže si ji prostě vem!"

„Dobře," souhlasí nakonec chlapec a vezme si od dívky její hůlku, i když z toho nemá moc dobrý pocit. Nelíbí se mu, že tu bude jeho sestra úplně sama a ještě bez hůlky.

„Jak jsi to místo vlastně našel?" začne dívka již o něco příjemnějším hlasem.

„Jednou jsme tady měli nějakou práci s..." Chlapec se zarazí a střelí po Lucy rychlým pohledem. „Byla to docela náhoda."

Černovlásce bratrovo zaváhání neujde. „Měl jsi tu nějakou práci, ale byla to docela náhoda? A nebyl jsi tu náhodou v doprovodu dalších Smrtijedů?"

Chlapec se zarazí. Jde vidět, jak usilovně přemýšlí, co by své sestře odpověděl. Dívka si toho všimne.

„Seve, nemusíš ze mě dělat idiota. Já vím, že máš Znamení zla."

Severus Snape otevře pusu, jako by chtěl nějak odporovat, hned vzápětí ji ale opět zavře.

„Jak?" zeptá se nakonec.

Lucy si zklamaně povzdechne. Možná přeci jen čekala, že si Severus teď vyhrne rukáv a ukáže jí, že jeho levé předloktí žádná lebka nezdobí. Pořád v sobě chovala malý plamínek naděje, i když se vlastně Regulus na Vánoce prořekl. Ten plamínek teď ale s chlapcovou otázkou pohasl, definitivně.

Lucy pokrčí rameny. „To je přece jedno."

„Ne, není. Jestli jsi to poznala ty, může to poznat i někdo jiný," naléhá chlapec.

Dívka zavrtí hlavou. „Nemůže."

„Jak to?"

Lucy se zamyšleně zadívá pootevřenými dveřmi ven. Mezi okolními stromy prosvítají oranžové paprsky zapadajícího slunce.

„Nikdo tě nezná tak dobře jako já, Severusi," pronese nakonec s pohledem upřeným mezi kmeny.

Černovlasý čaroděj chce něco namítnout, ale dívka ho přeruší.

„Radši už běž." Lucy odvrátí zrak od zapadajícího slunce a přejde k jedné z dřevěných stěn. Posadí se na zem, zády se opře o prohřáté dřevo. Slunce každou chvíli zapadne a vyjde měsíc. V tu chvíli už tu musí být sama.

Severus se na svou sestru dlouze zadívá, poté přikývne a přejde ke dveřím.

„Vrátím se po východu slunce."

„Dobře," přitaká dívka a sleduje, jak za sebou Severus zavře dveře. Následuje cvaknutí zámku. Poté už jsou slyšet jen vzdalující se kroky.

Lucy si s povzdechem složí hlavu do dlaní. Teď jí už nezbývá nic jiného, než čekat. Možná ještě existuje alespoň malá naděje, že by se nemusela přeměnit. Madam Pomfreyová přece nebyla schopná posoudit, jestli bylo dívčino zranění infikované vlkodlačími slinami, nebo ne. Třeba se nakonec nepromění.

Na druhou stranu na sobě dívka s přibližujícím se úplňkem pozorovala určité změny. Bledost, únava a navíc ta příšerná podrážděnost. Včera se kvůli domu dokonce pohádala s Regulusem. Mohla za to naprostá prkotina, kvůli které by se s ním nikdy hádat nezačala, kdyby nebyla z nevysvětlitelného důvodu tak podrážděná.

Po nějaké době se Lucy zvedne a začne pomalu přecházet po místnosti, sem a tam. Škvírami mezi dřevěnými prkny jde vidět, že slunce už zapadlo. Vypadá to, že nakonec asi k ničemu nedojde. Dívka nechce jásat předčasně, ale pokud by byla nakažená lykantropií, tak by se přece už proměnila. Nebo ne?

Lucy se poškrábe na levé ruce a zastaví se uprostřed místnosti. I kdyby se neproměnila, musí tu stejně počkat do rána, protože bez hůlky se ven nedostane. Černovláska si povzdechne a znovu se podrbe na levé ruce. Proč jen tu hůlku svému bratrovi dávala. Kdyby mu ji nedala, mohla teď normálně odejít a nemusela tu tvrdnout.

„Co to je?" zeptá se Lucy sama sebe, když ji svědění donutí znovu se podrbat na levé ruce. V místnosti panuje tma, takže se nemůže na svou ruku pořádně podívat, ale něco ji tam pořád svědí. Po hmatu Lucy dojde, že se jedná o jednu z jizev. To není nic neobvyklého. Od minulého úplňku, kdy tento šrám získala, se jí to občas stávalo.

„No tak," zasténá Lucy podrážděně, když svědění přejde i na druhou ruku a potom postupně na další části těla, jako by na ni někdo nasypal svědící prášek. „To už stačí, ne?"

Jako by někdo dívku doopravdy vyslyšel, svědění postupně opět ustane. Hned vzápětí ho ale nahradí pálení. Chvílí se dá nový pocit snášet, ale nakonec přeroste do takové míry, že donutí Lucy klesnout k zemi, nejprve na všechny čtyři, poté se stočí do klubíčka na zemi a čeká, kdy ten žár konečně ustane.

Po chvíli začne pálení opravdu ustupovat. Lucy zůstane vyčerpaně ležet na chladné zemi. Co se to děje? Je tohle všechno snad součást její proměny ve vlkodlaka? Asi ano. Nedokáže si to vysvětlit jinak.

Čarodějka zůstane ještě chvíli ležet, poté se ale pomalu zvedne na všechny čtyři a postaví se na nohy. Osahá si ruce a obličej. Zdá se, že k žádné proměně nedošlo. Tak co to bylo?

Lucy se rozhodne dojít do rohu a přečkat noc tam. Ve chvíli, kdy ale vykročí zamýšleným směrem, projede její nohou ostrá bolest a Lucy se bolestivým výkřikem sesune k zemi. Bolest je doprovázená zřetelným prasknutím. Přece si nemohla jedním šlápnutím zlomit nohu, nebo ano? Že to nebylo způsobené špatným šlápnutím dojde černovlásce ve chvíli, kdy se ozve další prasknutí. Tentokrát bolest vystřelí z dívčiny pravé ruky. Lucy neví, kolik prasknutí se nakonec ozve. S každým dalším, jako by ztrácela přehled. Bolest nijak nepolevuje. Ba právě naopak. Dívce se zdá, jako by se dále stupňovala. Ještě nikdy za svůj dosavadní život snad Lucy necítila takovou bolest, jako právě teď. Čarodějka se skoro modlí, aby už bolest přestala. Nakonec se bolest vystupňuje natolik, až překročí mez, kterou je dívka schopna zvládnout a černovláska omdlí.