Zmijozelská srdce /HP ff/

5. Chvíle pravdy

Regulus Black a Severus Snape vejdou do zmijozelské společenské místnosti zalité zeleným světlem z Černého jezera. Je dávno po večerce, takže tu už nikdo není. Kromě tlumeného zeleného světla místnost ozařuje ještě oheň v krbu, který doposud nevyhasl. Není to poprvé, co se plíží do postele takhle pozdě. Během těch pár týdnů, co trvá školní rok, se v tuto dobu vrací minimálně po páté.

Regulus se rozhodne, že ještě chvíli nepůjde spát a zůstane ve společenské místnosti. Rozloučí se se svým společníkem, který odejde do chlapeckých ložnic, a sám pomalu přejde ke krbu, kde si sedne na černou koženou pohovku. Chvíli jen zírá do plamenů, naprosto zabraný ve svých myšlenkách. Potřeboval by to už nějak urovnat s Lucy. Byli nejlepšími kamarády už od prvního ročníku a teď se najednou nějak odcizili.

„Potřebuju s tebou mluvit," ozve se najednou z druhého konce místnosti dívčí hlas. Chlapec přidušeně vyjekne a prudce se otočí směrem, odkud hlas přišel. Zároveň s tím nahmatá hůlku a pokusí se rychle zvednout na nohy, což ve finále vyústí pouze v to, že se z černé kožené pohovky sesune na zem.

Dívka mezitím přejde celou místnost, od dívčích ložnic až ke krbu, a zastaví se před chlapcem, který se zrovna škrábe nohy. „Chci si jen promluvit, nemusíš mi hned padat k nohám, Regulusi." Patrně to dívka myslela jako vtip, na její tváři se ale úsměv neobjeví.

„Vyděsila jsi mě, Cindy," řekne mladý Zmijozel. Teď už stojí opět pevně na nohou.

„Asi nemáš čisté svědomí." Regulus se zasměje, ale úsměv mu na tváři moc dlouho nevydrží. Zmizí ve chvíli, kdy si všimne, že se čarodějka vůbec neusmívá.

„A já asi vím proč. Pamatuješ si, co jsme si minulý rok slíbili? Týkalo se to ty-víš-čeho," pokračuje černovláska. Ovšemže si to pamatuje. Slíbili si, že kdyby si náhodou Pán zla některého z nich vybral do svých řad, nebudou to před sebou tajit.

„No, jasně že si to pamatuji. Proč bych neměl?" zeptá se chlapec opatrně. „Děje se něco?" dodá hned vzápětí. Vůbec neví, co má od dívky čekat. Dívčin ledový klid ho trochu děsí. Určitě se kvůli něčemu zlobí. Ale kvůli čemu? Viděla snad něco, co neměla?

„Jestli se něco děje? To bys měl říct spíš ty mě, jestli se něco děje, nemyslíš?"

„Co blbneš, Cindy? Nechápu, o čem to mluvíš." Regulus zatím opravdu nechápe, o čem dívka mluví, ale v hlavě už mu začíná trochu svítat.

„Blbnu?" Dívčina tvář se roztáhne do pohrdavého úšklebku. „Tak já blbnu. Ty porušíš slib a já blbnu." Lucy nevěřícně zakroutí hlavou. Regulus na dívku jen mlčky zírá. Teď už se mu rozsvítilo úplně. Ví to. Jak je možné, že to ví? Na chvíli se mezi kamarády rozhostí ticho, které přerušuje pouze praskání ohně v krbu.

„Jak?" zareaguje chlapec nakonec. Na víc se nezmůže.

„Když jsi mi ve vlaku ukládal kufr, vyhrnuly se ti rukávy od košile." Opět se na chvíli rozhostí ticho. „Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdálo, chtěla jsem to nechat být, ale pak-"

„Nemohl jsem ti to říct," přeruší dívku Regulus. „Chápeš? Mrzí mě, že jsem kvůli tomu musel porušit náš slib, ale nemohl jsem ti to říct."

Dívka se jen pohrdavě uchechtne. To určitě.

„Cindy, opravdu jsem nemohl. On... Já... Chápej..." Regulus chce, aby mu dívka uvěřila. Potřebuje, aby mu věřila. Natáhne ruce, jako by chtěl černovlásku vzít za ruku, ale nakonec si to rozmyslí. Místo toho si sedne na koženou pohovku a na chvíli složí hlavu do dlaní. Možná doufá, že dívka něco řekne, že mu to odpustí, ale Lucy dál stojí na svém místě a nic neříká.

„Když on něco řekne, tak to prostě platí, chápeš?" pokračuje po chvíli nejmladší z rodu Blacků. „Nechci ho zklamat. Nikdo ho nechce zklamat. Proto jsem prostě... Já-"

„Tak už toho nech," přeruší nakonec Lucy chlapcova další slova. Pořád ještě tak úplně nevyprchal vztek, který na něj měla, protože jí lhal, ale když vidí to zoufalství, s jakým se před ní snaží ospravedlnit, dojde jí, jak moc ho celou dobu asi užíralo, že jí musel lhát. Nedokáže říct, co by dělala ona na jeho místě, ale kdyby obdivovala Pána zla tak jako Regulus, pravděpodobně by ho také nechtěla zklamat.

„Chápu, co tím chceš říct," dodá ještě dívka a sedne si na pohovku vedle chlapce. Zadívá se do plamenů v krbu. „Asi bych na tvém místě udělala to samé."

„Takže..." Regulus na chvíli zaváhá, než se odhodlá pokračovat. „Takže jsme zase v pohodě?"

Lucy cítí, že se na ni chlapec dívá. Odvrátí zrak od plamenů a pohled mu opětuje. Chvíli se navzájem dívají do očí. Nakonec je Lucy tou, která spojení přeruší. Zadívá se zpět do krbu.

„Asi jo," přitaká konečně a zívne si.

Chlapci se tvář rozzáří úsměvem. Je moc rád, že se s Lucy zase vše urovnalo. Na jednu stranu se mu docela ulevilo, když zjistil, že dívka o jeho malém tajemství ví. Horší bude, jestli to zjistí Pán zla. Nesmí před ním na Lucy myslet. A musí už konečně nějak pokročit s tou zatracenou Nitrobranou, jejíž základy se ho Severus Snape snaží již několik týdnů naučit. Proto se spolu tak často někam ztrácejí.

„Půjdu si lehnout," oznámí čarodějka a zvedne se z pohovky. „Dobrou noc, Regi."

„Dobrou, Cindy."

Dívka už je u vchodu do dívčích ložnic, když si Regulus vzpomene ještě na jednu věc, o které chtěl s čarodějkou mluvit.

„Přijdeš se zítra podívat na zápas?"

Lucy se zastaví přímo ve vchodu do ložnic a otočí se zpět na svého kamaráda. „Tebe jako nového zmijozelského chytače si přece nemohu nechat ujít," usměje se. Poté se otočí, aby mohla konečně do postele. Než se rozejde, na chvíli se ještě zamyslí. Potom se znovu otočí chlapcovým směrem.

„A co Severus?" optá se najednou na svého staršího bratra.

„Severus? Co s ním?" Regulus nechápavě nakrčí čelo.

„Jede v tom taky? Má taky ty-víš-co?" Regulus zaváhá. Lucy si toho všimne.

„Nebo víš co?" vyhrkne dívka najednou. „Neříkej mi to. Nechci to teď vědět. Když budu mít podezření, zeptám se ho pak sama. Nechci, abys měl problémy. Dobrou noc." S tím zmizí v dívčích ložnicích a Regulus zůstane sedět u krbu sám, tentokrát doopravdy.