Zmijozelská srdce /HP ff/

45. Viteály

„Nezkusíš to, prosím?"

„Já nevím," pronese nejistě Lucy Snapeová a pokrčí rameny. „Nejsem si jistá, že to zvládnu."

„Určitě to zvládneš," ujišťuje dívku Regulus Black šeptem. Leží na boku na sedadle ve spěšném vlaku do Bradavic. K hrudi si tiskne cestovní plášť smotaný do neúhledného klubka. Dokud tu s nimi byla Carrowova dvojčata zvládal se ještě nějak držet a sedět normálně, ale jakmile Alecta s Amycusem opustili kupé, povolil sovu masku a zhroutil se na sedadlo. Hrudník měl v jednom ohni. Nejhorší na tom bylo, že se ani nemohl pořádně nadechnout. Bránila mu v tom ta zpropadená bolest. Jeho příjem vzduchu se tak omezil jen na jemné rychlé vdechy.

„Kráturovy šrámy ti přece nedělaly problém."

„No jo, ale to byl Krátura, Regi. Tohle je jiné. Bojím se, že ti ublížím."

Regulus se zachechtá. Hned vzápětí ale zaskučí bolestí a přitiskne si plášť více k hrudníku. Tohle nebyl dobrý nápad. „Myslím, že už nemáš co zkazit. Aspoň to zkus, Cindy, prosím. Nezvládnu už před dvojčaty dělat, že mi nic není, až se za chvíli vrátí. A jak bych to asi vysvětlil ve škole? Že jsem si cestou vlakem náhodou zlomil pár žeber?"

Lucy ještě chvíli váhá. Opravdu nechce svému příteli ublížit. Na druhou stranu je ale pravda, že Kráturovy šrámy vyléčila.

„Tak dobře," souhlasí nakonec. „Rozepni to."

Regulus poslechne. Cestovní plášť nechá spadnout na zem. Poté si začne rozepínat knoflíčky na košili. Tvář u toho křiví bolestí.

„Počkej!" zarazí ho Lucy, když si všimne, že i tento pohyb je chlapci velmi nepříjemný. „Já to udělám."

Čarodějka si na chvíli strčí hůlku mezi zuby a začne mladému Zmijozelovi rozepínat košili. Když se jí to konečně povede, naskytne se jí pohled na chlapcův hrudník, na kterém se začínají rýsovat pořádné podlitiny.

Lucy vezme svou hůlku zpět do ruky a namíří s ní na chlapcovu hruď. „Tak jo, teď to možná bude chvíli bolet. Musíš to vydržet."

Regulus přikývne. „Dobře, pospěš si."

Čarodějka se zhluboka nadechne, aby se trochu uklidnila. „Episkey!"

Ozve se několikeré zapraskání, Regulus si okamžitě přitiskne ruce k hrudníku a vykřikne bolestí.

„Dobrý?" strachuje se Lucy.

Regulus chvíli jen zprudka oddechuje.

„Regi, dobrý?" Lucy neví, jestli neudělala něco špatně a neublížila teď svému příteli více než před několika hodinami Pán zla.

Nakonec se chlapcův dech zklidní, dokonce i jeho pevné přitisknutí rukou k hrudníku povolí, nejprve trochu, poté úplně. Po tváři mladého Blacka se rozlije úsměv.

„Není to úplně dobré, ale je to mnohem lepší."

Lucy chlapcův úsměv opětuje. Dokázala to. Dokázala mu pomoct. Škoda, že se drahou lékouzeknice nebude moct ubírat dál.

Regulus se pomalu posadí. Lucy si sedne vedle něj. V kupé se na chvíli rozhostí ticho.

„Musíme toho nechat," pronese nakonec čarodějka.

„Cože?" nechápe Regulus.

„Musíme toho nechat," zopakuje dívka. „Jestli ti udělal tohle kvůli tomu, že jsi přišel dneska pozdě, nedokážu si představit, co by ti udělal, kdyby přišel na to, co děláme."

***

Rozhodnutí nechat viteály a Pána zla plavat ale dvojici nevydrží dlouho. Netrvá ani dva týdny a Regulus podstrčí dívce na večeři lístek pergamenu.

Nemůžeme toho nechat. Teď už ne. Za půl hodiny tam, kde vždycky.

Lucy si ještě jednou přečte obdržený lístek, než ho hrotem své hůlky spálí na popel. Poté se rozhlédne na obě strany chodby v sedmém patře. Nikde nikdo. Třikrát přejde tam a zpět před kamennou zdí a dveřmi, které se najednou ve zdi objeví, projde do komnaty přání, kde už na ni čeká Regulus.

„Projdeme si ještě jednou to, co nám řekl Borgin."

„Dobře," pokýve hlavou Lucy a posadí se na zem, přímo naproti chlapci. Mezi nimi jako obvykle leží hromádka pergamenů. Tentokrát je ale tenčí, protože obsahuje pouze informace o viteálech, které si udělali po návštěvě asi nejznámějšího obchodu v Obrtlé ulici. O kousek dál leží Tajnosti magie nejčernější., otevřené na straně zabývající se viteály.

„Takže," začne Regulus. „Je to tedy nějaká věc, jakákoli, ve které je ukrytá část něčí duše."

Lucy přikývne. „A to tomu někomu umožní v podstatě nesmrtelnost, dokud nebude viteál zničený."

Tentokrát přikývne Regulus. „Abys ho mohla vytvořit, musíš někoho zabít."

„Protože vražda je tak hrozný čin, že to tvoje duše nevydrží a rozpadne se na více částí," doplní chlapcova slova čarodějka.

Regulus opět pokýve hlavou a přitáhne si k sobě již zmíněnou knihu. Chvíli mlčky čte řádky, které už četl mnohokrát, i tak se chce ale ještě jednou ujistit.

„V Tajnostech je přímo napsáno, jak se dá viteál vytvořit. Problémem je, že nevíme, jak ho zničit. To v knize není. A neřekl nám to ani Borgin."

„Protože jediný, kdo měl údajně viteál, byl Herpo Prohnilý a ten žil ještě za dob krále klacka," pronese Lucy kousavě a zadívá se na starodávné hodiny. Od té doby, co chtěla vědět, kolik je hodin, jim je komnata nabízí jako stálý sortiment.

„Ani nevíme, kolik jich vlastně má," pronese Lucy zamyšleně po chvíli ticha.

„Nemyslím si, že by měl víc než jeden. Borgin říkal, že rozervat svoji duši na více než dva kusy je šílené."

Lucy se ušklíbne. „Mně přijde Pán zla dost šílený na to, aby se pojistil více viteály."

„To sice jo, ale ne každá vražda může vytvořit viteál."

Lucy přikývne. Vzpomíná si, že o tomhle Borgin také mluvil. Pokud někoho zabijete v sebeobraně, nebo abyste zachránili někoho jiného, nebude to fungovat. Taky té vraždy nesmíte vůbec litovat. Nesmí tam být ani sebemenší kousek lítosti, jinak to taky nebude fungovat. Jinak totiž nepoškodíte svou duši natolik, aby se její část oddělila.

Proto dívka věří, že ačkoli byl už Regulus donucen zabít, není jeho duše ještě úplně ztracená. Lucy se usměje.

„Co je?" zeptá se Regulus udivený dívčinou reakcí.

Lucy ale jen zavrtí hlavou. „Nic, jen jsem si na něco vzpomněla. Co ještě víme?"

„Už nic moc. Borgin ještě říkal, že čím víc bude tvoje duše rozervaná, tím víc se to bude pravděpodobně podepisovat na tvém vzhledu."

Čarodějka pokýve hlavou. „To dává smysl." Dívka se na chvíli odmlčí. Právě ji totiž něco napadlo. „Hele, myslíš, že se na něj můžeme fakt spolehnout? Že nikomu neřekne, že jsme tam byli a co jsme chtěli?"

Regulus zaváhá, ale nakonec přikývne. „Myslím, že mu v tomhle můžeme věřit. Peníze dělají divy."

Lucy pokýve hlavou, ale i přesto není úplně přesvědčena o Borginově důvěryhodnosti. Neví, jestli je dobré mu věřit. Má z toho špatný pocit.