Zmijozelská srdce /HP ff/

36. Tajemství Mlátivé vrby

„Malinová zavařenina."

Kamenný chrlič střežící schodiště vedoucí do ředitelny uskočí stranou a uvolní čarodějce cestu. Lucy Snapeová vystoupá nahoru po točitých schodech. Před masivními dubovými dveřmi, za kterými již několikrát byla, se na chvíli zastaví. Potřebuje nejprve sebrat trochu odvahy. Ačkoli sem tentokrát nejde kvůli žádnému průšvihu, cítí se podobně, jako kdyby ano. Srdce jí buší až v krku, dlaně má zpocené.

Dnes ráno našla na svém nočním stolku vzkaz. Ředitel s ní potřeboval o něčem důležitém mluvit, měla se za ním zastavit po vyučování v ředitelně. Lucy tuší s devadesátiprocentní pravděpodobností, takže to vlastně ví, o čem s ní chce ředitel mluvit. Není to žádný její průšvih, i tak to ale pravděpodobně nebude úplně příjemný rozhovor.

Lucy se párkrát zhluboka nadechne, poté si otře opocené dlaně do svého hábitu a konečně zaklepe na dubové dveře. O okamžik později již dívka vchází dovnitř.

Albus Brumbál sedí na vyřezávané židli za svým psacím stolem. Když tu byla Lucy naposledy, seděla za ředitelovým stolem jeho zástupkyně, Minerva McGonagallová. Řešily spolu tehdy dívčino používání bolákové kletby na ostatní studenty. Jak už ale bylo řečeno, dnes sem Lucy nepřišla kvůli žádnému svému průšvihu.

„Posaďte se prosím, slečno Snapeová." Brumbál pokyne dívce k židli stojící před ředitelským stolem. Lucy poslechne a posadí se naproti řediteli.

„Určitě tušíte, o čem s vámi potřebuji mluvit."

Lucy pokýve hlavou. „Myslím, že ano."

„Výborně. V tom případě můžeme přejít rovnou k věci. Nemýlím-li se, další úplněk by měl nastat poslední zářijovou sobotu. Je to tak?"

Lucy pokývá hlavou na souhlas. „Ano."

„Určitě sama uznáte, že odjíždět ze školy každý úplněk by asi nebylo nejlepším řešením."

Lucy opět přikývne. Nebylo by zrovna nenápadné, kdyby se každý úplněk ztrácela někam pryč.

„Myslím, že nebude potřeba vymýšlet žádná nová řešení. Držel bych se již osvědčeného postupu, který jsme dodržovali i u pana Lupina."

Lucy pokýve hlavou na znamení toho, že bělovlasého muže poslouchá a chápe. „Dobře."

„V chodbě pod Mlátivou vrbou jste již byla, že ano?"

Lucy přikývne. „Ano." Byla tam. A to byla největší chyba, kterou ve svém dosavadním životě udělala. Kdyby tam nelezla, nemusela tady teď s Brumbálem řešit, kde bude trávit ve své vlčí podobě úplňky. Nemusela by se každý měsíc proměňovat v monstrum.

„Výborně. Víte, kam chodba vede?"

Tentokrát Lucy zavrtí hlavou. „Ne." Tak daleko se v červnu nedostala. Pamatuje si, že tenkrát došla dost daleko, aby viděla konec chodby, ale vůbec se nesoustředila na to, kde chodba končí, protože přesně v tu chvíli spatřila Remuse Lupina v jeho vlčí podobě. Koho by v tu chvíli zajímalo, co se nachází na konci chodby, když proti němu stojí vlkodlak?

„Tak daleko jsem se nedostala," dodá ještě dívka, než se slova chopí opět ředitel bradavické školy.

„Dobrá tedy, asi bude nejlepší, když začneme od začátku." Albus Brumbál se opře zády o vyřezávané opěradlo svého ředitelského křesla, lokty si opře o opěrky a spojí před sebou konečky prstů.

„Máte to teď o něco jednodušší než pan Lupin, když nastoupil do školy."

Lucy se ironicky ušklíbne, poté jí ale dojde, v jaké společnosti se nachází.

„Pardon," omluví se řediteli. Ten ale nevypadá, že by mu dívčin úšklebek nějak vadil, a bez jakéhokoli dalšího komentáře pokračuje dál. Znamením, že si čarodějčina projevu všiml jsou malé jiskřičky, které se na chvíli objeví v jeho očích. Dívka si jich ale nevšimne.

„Když pan Lupin nastoupil do Bradavic, museli jsme přistoupit k jistým opatřením, abychom co nejvíce omezili riziko, že na něj během jeho proměny narazí nějaký student."

Tentokrát Lucy další úšklebek, dříve než se stačí zarazit, doprovodí i ironickým uchechtnutím a nevěřícně u toho pohodíí hlavou. Nepřijde jí, že by ta opatření fungovala. Jinak by tu teď přece neseděla.

„No toto!" zhrozí se čarodějka na jednom z přítomných portrétů.

„To je v pořádku, Phyllido." Brumbál se podívá do míst, kde visí portrét Phyllidy Sporeové, a jemným gestem rukou dá čarodějce na vědomí, že situaci zvládne. Poté stočí současný ředitel Bradavic svůj pohled zpět k přítomné zmijozelské dívce. Dívka ředitelův pohled opětuje. Po jiskřičkách v jeho pohledu nejsou ani stopy.

„Když jste na konci minulého školního roku tak pošetile opustila v noci hrad a vstoupila do chodby pod Mlátivou vrbou, dostala jste se mimo dosah všech opatření, která jsme pro bezpečí studentů vytvořili." Tentokrát je v ředitelově hlase slyšet přísný podtón. Lucy sklopí zrak k zemi. Ví, že má Brumbál pravdu. Kdyby se držela pravidel a dělala to, co má, nikdy by se nedostala do situace, do jaké se dostala.

V ředitelně se na chvíli rozhostí naprosté ticho. Lucy zkoumá své okopané boty. Albus Brumbál dívku mlčky pozoruje. Nakonec je to právě on, kdo ticho přeruší.

„Jak jsem již říkal, v případě studia pana Lupina na této škole jsme museli přistoupit k jistým opatřením."

Bradavický ředitel začne dívce vysvětlovat všechna bezpečnostní opatření, která bylo nutné zavést, aby riziko, že na Remuse Lupina v jeho vlkodlačí podobě narazí nějaký student, bylo co nejnižší.

Byla vytvořena tajná chodba vedoucí ze školních pozemků až do Prasinek, konkrétně do Chroptící chýše. Teď už Lucy chápe, proč je Chroptící chýše považována za jeden z nejstrašidelnějších domů v celé Británii. Jestli tam Remus Lupin opravdu trávil úplňky, není se čemu divit.

U vchodu do této chodby byla následně vysazena Mlátivá vrba. Za pomoci profesorky Prýtové a profesora Křiklana narostla vrba během několika týdnů rozměrů, jaké má teď. Každý úplněk před setměním sem madam Pomfreyová odvedla Remuse Lupina a další den ráno ho zde opět vyzvedla. Díky mohutným kořenům zůstal vchod do tajné chodby skryt zrakům všech, kteří o něm nevěděli. Vrba navíc každého svými násilnými sklony udržovala v uctivé vzdálenosti.

„Takže se mnou to bude stejné?" zeptá se mladá zmijozelka Albuse Brumbála poté, co vstřebá veškeré informace, které jí právě sdělil.

Bradavický ředitel přikývne. „Ano. Každý úplněk přijdete za madame Pomfreyovou na ošetřovnu a ona vás před setměním doprovodí do chodby vedoucí do Chroptící chýše. Tam strávíte úplněk a ráno si vás madame Pomfreyová opět vyzvedne."

Lucy přikývne. Zní to rozumně.

„Chcete se ještě na něco zeptat?"

Čarodějka málem zavrtí hlavou, když v tom jí dojde, že se vlastně na něco zeptat chce. Alectě a Dolores bude určitě podezřelé, když nebude Lucy každý úplněk spát ve své posteli.

„Co mám říct ostatním?"