Zmijozelská srdce /HP ff/

2. Léto pod psa

Košile už je sice zpět na svém místě, ale mladé černovlásce v mysli i přes to znovu vyvstane obrázek chlapcova levého předloktí, na kterém vyhrnutý rukáv košile před chvíli odhalil část něčeho, co vypadalo jako had. Mohlo to být Znamení zla, ale nemuselo. Nikdy žádné neviděla. Regulus jí o něm pouze vyprávěl. Věděla, že už její kamarád nějakou dobu obdivuje Pána zla, nejednou se o něm bavili, ale že by ho tento černokněžník přes léto přijal do svých služeb? Šestnáctiletého chlapce? To se Lucy moc nezdálo. I když možné je všechno.

„Děje se něco?" optá se mladý Zmijozel, trochu zaskočený dívčiným upřeným pohledem. Lucy se se zamrkáním vrátí ze svých myšlenek zpět do kupé Bradavického expresu. Ať už právě viděla, nebo neviděla Znamení zla, teď se tím nebude zabývat. Dá tomu nějaký čas a pak se na to Reguluse zeptá.

„Ne, nic," usměje se dívka. „Jen jsem se trochu zamyslela."

„Nad mým okouzlujícím vzhledem doufám," zavtipkuje Regulus a s úšklebkem se posadí zpět na své místo k oknu. To je jedna z těch vzácných chvil, kdy se Regulus velmi podobá svému staršímu bratrovi.

„I tak by se to dalo říct," zasměje se dívka. Tohle jí o prázdniny chybělo. Severus buď trávil čas s nosem zabořeným v různých knihách o černé magii, nebo se ztrácel někam za svými přáteli. Teď, když mu bylo sedmnáct, už si mohl dělat, co chce.

„Já si to hned myslel. Jaké jsi měla léto?"

Lucy se posadí přímo naproti mladému čaroději a než odpoví, zadívá se z okna na ubíhající krajinu. Jaké měla léto? Má chlapci vyprávět o téměř každodenních hádkách svých rodičů? O tom, že skoro celé léto trávila zavřená ve svém pokoji, aby se do žádné z nich nemusela přimotat? O tom, že když přišly výsledky jejích zkoušek NKÚ, nikoho to doma ani nezajímalo? I když, dívčina matka se na výsledky alespoň podívala. Má mu snad říct o tom, že zase nebude mít nové učebnice, ani hábit, i když jí to rodiče slíbili, pokud obstojí u zkoušek?

„Nic moc. Vždyť víš, jak to u nás chodí." Černovláska na sobě cítí chlapcův upřený pohled, ale nepodívá se na něj.

„Zase se hádali?"

Tentokrát už se na nejmladšího z rodu Blacků podívá. Přikývne.

„Někdy mi přijde, že neumí dělat nic jiného. Ale když se jenom hádají, tak se to ještě dá. Na to už jsem si docela zvykla."

Na chvíli se v kupé rozhostí ticho přerušované pouze zvuky jedoucího vlaku. Regulus chvíli vstřebává právě obdrženou informaci, než se odhodlá k další otázce.

„Takže jí zase uhodil?"

„Jo," přitaká Lucy a sklopí zrak k podlaze. Není jí moc příjemné mluvit o věcech, které se dějí za zavřenými dveřmi jejich domu. Rozpačitě pozoruje svoje okopané boty. Má je už druhým rokem. Upřímně se diví tomu, že ještě vůbec drží pohromadě.

„A tebe?"

Lucy tentokrát neodpoví. Místo odpovědi se podívá znovu z okna na ubíhající krajinu. Regulus se na svém sedadle posune více dopředu, natáhne se přes uličku a chytne dívku za ruku.

„Cindy," použije oslovení, které je vyhrazeno jen pro pár vyvolených. „Uhodil tě?"

Dívka odvrátí zrak od ubíhajících polí a zadívá se chlapci přímo do očí. Vlastně ani nemusí nic říkat, Regulus pochopí. Pustí dívčinu ruku a prudce vstane.

„Ten špinavej mudlovskej šmejd na tebe vztáhnul ruku?!" vykřikne nejmladší Black.

„Psst. Nekřič prosím," zaprosí Lucy a mírně vyplašeným pohledem se podívá ke dveřím kupé. O tomhle nesmí nikdo vědět. Regulusovi důvěřuje, ale nikdo jiný to vědět nesmí. A hlavně se to nesmí dozvědět Severus. Na něj si teď už otec netroufal, protože z něj měl strach. Měl strach ze všech možných kleteb, které by na něj jeho syn mohl seslat. Eileen ho sice také mohla uřknout, ale nikdy se k tomu neodvážila. Lucy se těšila, až jí bude sedmnáct a konečně bude moct z domu odejít. Nevěděla ještě kam půjde, ale už teď věděla, že v domě v Tkalcovské ulici rozhodně nezůstane. Vždyť Severus tam teď po svých sedmnáctinách také trávil naprosté minimum času. A dobře věděl proč.

Regulus chvíli vypadá, jako by chtěl hned teď vyskočit z vlaku a zabít Tobiase Snapea. Pak se párkrát zhluboka nadechne, aby se uklidnil.

„Severus o tom ví?" Tentokrát nestřelí Lucy vyplašeným pohledem po dveřích, ale po svém spolužákovi.

„Neřekneš mu to, že ne?"

Než stihne Regulus odpovědět, otevřou se dveře jejich kupé. Sourozenci Carrowovi se vrátili.

„Tak co prázdniny, Lucy?" zeptá se Alecta a sedne si na stejné sedadlo, kde sedí oslovená dívka. Nesedne si ale vedle ní, nýbrž hned vedle dveří, aby si na zbylé sedačce mohla natáhnout nohy.

„Celkem fajn, jako vždy. Co vy dva?"

Celý zbytek cesty si povídají o tom, co dělali o prázdninách. Dvojčata se na své poměry docela rozhovoří, za to Regulus zůstane na své poměry nezvykle tichý. Je to tím, co se dozvěděl o Lucy a jejím otci? Nebo je to tím, že v létě rozšířil řady Smrtijedů? Lucy si znovu vzpomene na hada na chlapcově předloktí. Hned se ale v duchu okřikne a pokračuje v rozhovoru se svými přáteli.

Tématem hovoru se stanou i výsledky zkoušek NKÚ. Všichni čtyři budou pokračovat v lektvarech, přeměňování, bylinkářství, kouzelných formulích a obraně proti černé magii. Lucy chce navíc pokračovat i ve studiu starodávných run, což někteří z jejích přátel neustále odmítají chápat.

„Nechápu, k čemu ti to bude. Přijde mi to jako hrozná ztráta času, který bys mohla investovat jinde."

„Náhodou. Nikdy nevíš, kdy se ti bude znalost run hodit, Amycusi. Až je někdy budeš potřebovat, budeš litovat toho, že jsi je nestudoval."

„A nebo je nikdy potřebovat nebudu a budu šťastný, protože jsem s jejich studiem zbytečně neztrácel čas."

Lucy už se nadechuje k odpovědi, když do ní Alecta dloubne nohou, obě má stále natažené na sedadle.

„Nech to plavat. Věř mi, že spíš přemluvíš svého bratra k tomu, aby se převléknul za vílu, než abys přesvědčila toho mého o tom, že se ti starý runy můžou někdy hodit."

Při představě Severuse s křidélky a v šatičkách Lucy vyprskne smíchy. Přesně na tyhle chvilky se těšila celé prázdniny.

„Uznávám, že představa Severuse Snapea s vílími křidélky je velice zajímavá," ozve se po dlouhé době Regulus, který skoro celou cestu zírá z okna, „ale asi by bylo lepší se už převléknout do hábitů. Za chvíli tam budeme."