Crush

Neztrapni se!

Panebože, panebože, panebože, PANEBOŽE!

Takový hrozný trapas si udělám! 

Hlavně se nesmím ztrapnit, nesmím. A jen to pomyšlení, že on mě zachránil a já se k němu mazlil opilý, mi moc nepomáhá. 

Jsem si jistý, že si mě pamatuje, ale dávám tomu malou šanci.

,,Michaeli, jsi v pořádku?" optá se mě Anastazie. 

,,Oh, ano jsem. Děkuji za optání." usměji se jemně.

Jdu ji pomoc, musím se snažit ho ignorovat a ta myšlenka, že tu je, mě moc neuklidňuje.

Jak jsem měl sakra vědět, že tu bude!

Začnu vysvlékat povlečení a hodně se musím snažit, abych si tomu nepřičuchnul, protože ta jeho vůněěěěěěěěěěěěěěěěěěě! 

Uhfoiahefoiahfoishofjwpofjwpifjpsfjapfkapfj owijwojwoij wofjsifo (když nevím co napsat 😂😂)

 Ale cítím jeho pohled na mě, jak sedí na tom křesle a má před sebou ten stolek, kde má notebook a něco na tom dělá.

Panebože, prosím snad se neztrapním hned, jak nastane nějaká šance.

Přece jen, jsem na to talent se ztrapnit. 

Tiše vydechnu a nahodím úsměv na Anastazií. Je opravdu hodná a milá. Vážím si ji, přijdu si zas jak u rodiny, ale to odbíhám myšlenkami jinam. 

Jo, to mi jde nejlépe. 

Právě jsem šel s prostěradlem to dát do pytle, tam kam to dáváme, ale mě se podaří nohou zavadit o to a spadnout.

,,Au.." 

,,Panebože, jsi v pořádku?" hned mi jde pomoc, An (Anastazie).

,,Ano, jsem. Omlouvám se, nedal jsem si pozor." trošku vykoktám. 

Panebože, to se mi může povést jen mně. 

,,V pořádku, hlavní je že se ti nic nestalo." poví jemně a usměje. 

Cítil jsem, jak nás Eret sleduje, a jak nás propaluje úsměvem jemným. 

Díky bohu, že se neotáčím a snažím se zachovat klid. Jinak bych nejspíš ztratil řeč úplně. Ještě na mě nepromluvil, takže jedno plus.

Já se postavím a poupravím. Odnesu to do toho pytle. Mezitím se, An zeptala Ereta, jestli nepotřebuje něco odnést na vyprání. 

,,Ne, děkuji. Nemám tu nic víc špinavého." poví zas s tím svým hlubokým hlasem. K sakra práce, já z jeho hlasu zešílím!

Má opravdu krásný hlas, ale to může říkat každý, když má na někoho crush nebo normálně je zamilovaný do té osoby. No prostě chápeme, co myslím, ne?

No to je teď jedno. Nemůžu se tu rozpouštět nad ním. Na to budu mít čas doma, jak si lehnu.

Poděkujeme  a rozloučíme se. Následně odejdeme. Za sebou zavřu, jenomže stále jsem cítil jeho pohled na mě, dokud nezavřu. Ošiju se následně, když jsou bezpečně zavřené a rozejdeme se do zbylých pokojů, co nás čekají. 

Pokud tam ten člověk není, tak neměníme a jdeme dále. Takže poslední dva pokoje byly volné a tak jsme je neměnili. 

S vozítkem jsem ji pomohl až do prádelny.

,,Ještě něčím potřebuješ pomoc?" optám se slušně. 

,,Už tě teď nebudu potřebovat, můžeš jít zpět do kuchyně, kde si tě vezme někdo jiný na starost. Potom si tě odchytím, abys mi pomohl to navléct zpět." poví