Crush

Tučňáci!

Blaženě jsem ho následoval ke tučňákům, které bych nejspíš umačkal v objetí. 

Nemůžu za to, že jsou až tak roztomilý! Nejde jim odolat, i když mě mrzí že v přírodě jsou už ohrožení druhy, které jsou na pokraji vyhynutí a jestli lidé nepřestanou, tak už tu žádné tvory nebudeme mít a můžeme se navždy s nimi rozloučit, jako se spoustu jinými druhy, které tu byly jenomže už nejsou.

A hádejte kvůli komu. Ano. Kvůli nám lidstvu.

Asi bych měl začít vnímat okolí, jinak fakt mě bude lovit na zemi. 

 Vrátím svou pozornost do přítomnosti a jdeme kolem delfínů, jak si hrají. Jsou roztomilý a krásní. Kdo by jim neodolal. 

Úsměvem je sleduji a kouknu na Ereta. 

Eret se zájmem sleduje delfíny, které si hrají a věnují dětem za sklem. Ale není to úplně vysoko, protože mají stále možnost vyjít po schodech na výstupek, kde mohou pohladit delfíny.

Nakonec jsme se rozešli dále,  ale delfíni nás chtěli asi pozlobit a tak vyskočilo a udělalo šplouchnutí, které na nás zasáhlo. Takže jsme všichni, kdo byly blízko či okolo 2 metrů jsou mokří. 

Zatřepu hlavou a kouknu na sebe. No.. vypadám krásně.

Kouknu na Ereta a mám pocit, že nejspíš jsem se více zakuckal než bych měl. Protože jde vidět Eretova vypracovaná hruď.

Zrudnu a dívám se jinam, panebože. Panebože, panebože, panebože, panebože!!!!

Výrazná, vypracovaná hruď za kterou se nemusí vůbec stydět. Jak se svaly mu napínají, když udělá jakýkoliv pohyb. 

To moje fanboyování moc na uklidnění nepomáhá, Erete!

Eret jako kdyby to neřešil a upravil si triko a stále mě drží. Při tom se směje.

,,Tak to bylo pěkné osvěžení, co myslíš?" optá se s úsměvem.

,,To.. to ano." vykoktám rudý, stydlivě. Nedívám se na něho.

 Rozejde se a já následuji, jenomže docela mimo, jak je krásný a já- nevím už co sám říct.

Radši bych měl sebou něco dělat, jinak to nepřežiju a víme jak to dopadne, když je to jednostranní láska, kterou jsem do nedávna zažíval. Teď o mých citech ví a dál mi šanci. 

Prvně přátelé a potom něco více, možná. Ale jak ho mám zaujmout? Aby v tom bylo něco více? Budu se muset zeptat někoho, kdo má s tím už zkušenosti. Vždyť ani flirtovat neumím, neumím okolo toho nic.

Měl bych něco s tím dělat, už doopravdy.

Všimnu si, že jsme už blízko tučňáků. To jsem fakt ztratil v myšlenkách nad Eretem a jeho hrudí, tak dlouho? Nebo jak si to mám vysvětlit. 

Prosím o vysvětlení.

Dojdeme k ním a vidíme jak papají. Roztomilé.

Kouknu co to je za druh tučňáka.                 

Tučňák brýlový. Usměji se, roztomilé. Opravdu.

Zvednu zrak a díváme se na ně, jak je krmí.

,,Jsou k sežrání, co?" optá se mě.

,,To ano, jsou nádherní. Jen mě mrzí, že kvůli lidu umírá spoustu nádherných stvoření." povím, jak jsem poprvé zmínil v myšlenkách.

,,Bohužel, malá skupina lidí, i přes tisíce členů nezvládá milióny lidí. Uvidím to v budoucnu, jak se to vyvine a snad se nám podaří zjistit jak tohle vše zastavit, aby nevymírali a stejně tak naše planeta." odpoví mi Eret a sledujeme ty drobečky.

Já kouknu na něho. 

,,Opravdu?" optám se tiše.

,,Ano." kývne souhlasně hlavou a usměje se. 

Nedívej se na jeho hruď, nedívej se na jeho hruď, nedívej se na jeho hruď!

Ale má pěkný úsměv a jak se mu dělají jemné dolíčky. Aaaaw. Ok, tak se zaměř do jeho očí a nevnímej jeho hruď, to bude dobré. Snad..

,,No.. je pravda, že kdyby nebylo nás, tak by i ty nejohroženější druhy mohli přežít, ale tohle patří do koloběhu života." povím a vrátím svůj pohled na tučňáky. 

,,Jo.. můžeme jim prodloužit život toho druhu, ale každý jednou vymře. Otázka je spíše, za jak dlouho." odpoví mi.

Dále už mlčíme a sledujeme jak ještě je chvíli krmí, než už nemá žádné ryby, a oni jsou spokojeně napapaní.

,,Připomíná mi to vaši partu, hladový jak vlci, spokojeni jak medvědi, když jsou najezení." zasmějí se. Ne fakt!

Zasměje se taky. 

,,Bohužel pravda." zasměje se souhlasně. 

,,Co teď podnikne-" přeruší mě jeho zvonění mobilu. 

Vytáhne mobil a koukne, kdo mu volá. 

,,podnikneme." dořeknu a zvědavě ho sleduji.

,,Volá Dave. Taky jsem mohl jim zavolat dříve, ale nedošlo mi to." poví a zvedne mu to.

Uslyším naštvaný hlas, plný strachu. Ajaj..

Po pár minutách domluví s ním a koukne na mě, když ukončí hovor.

,,Strachuje se kde jsme a hlavně o tebe. Čekají před zoo, tak pojď. Jdeme za nimi, Dave už šílí." poví mi.

,,Oh.. dobře, já jsem si zapomněl mobil v autě, proto jsem mu nemohl nějak zavolat či tak." povím a drbu se na krku.

,,Oh, rozumím. To nevadí, tak pojďme." poví s malým úsměvem.

Chytne mě zas a rozejdeme se před zoo. 

Tohle bude ještě dlouhé. Ale co už. Je milé, když se o vás stará nejbližší. Jde aspoň vidět, že té osobě záleží na vaši maličkosti.

Jen mě mrzí, že někteří lidé to nevidí.

--------------------------------

Trochu pozdější kapitola, ale snad lepší než nikdy, ne? :D

Taaaak, přeji vám dobré ráno či dobrou noc!