Crush

Sblížení - část druhá

,,Páni, to je nádherný, na to že jsi prý ztratil svou múzu." poví fascinovaně.

Usměji se rozpačitě.

,,Děkuji, ale i tak je to nepovedený, stále je na tom co zlepšovat."

,,Ale kuš, povedlo se ti to. Opravdu moc." začne mi to chválit, a zvedat mi tak sebevědomí.

,,Děkuji." je zbytečné se hádat, tak proč jen nepoděkovat.

Jen se na mou maličkost zazubí.

,,Nepůjdeme do kavárny? Ještě by mělo být otevřeno, tedy.. snad budou mít otevřeno." podrbu se nervózně na krku, jelikož přeci už je kolem večera a slunce už skoro je úplně zapadlé, tak je možný že už mají zavřeno.

,,No.. z nám kavárnu, která má otevřeno do 23:00. Kolem večera tam moc lidí není, ale jako po práci či po dlouhém dni si tam zajít je skvělá volba. A jestli chceš můžeme jít třeba do mekáče, sice tam bude větší rušno, ale jo." navrhne. 

,,Bral bych tu kavárnu, rád ji přivítám a budu vděčný za klid. Bratr si dom dovedli pár kámošů, a tak je tam hluk nonstop, plus v práci." povím mu.

,,Tak to se nedivím, rád ti tu kavárnu ukážu. Je tam opravdu klid a útulný, ale to posuď sám, až tam dojdeme." zazubí se na mou maličkost.

Usměji se, roztomilé.

Děkuji, že mi dáváš to co teď nejvíce potřebuji. A to rozptýlení a rozveselení, který tak moc potřebuji.

Vstane a otočí se na mou maličkost. 

,,Můžeme?" otáže se zvesela.

,,Můžeme." odsouhlasím s úsměvem.

Vstaneme a on zvesela zatočí a zazubí.

Roztomilá reakce, tak veselá. Ani si nevzpomínám, že jsem něco takového udělal taky nebo dělal spíše. Já už ani nevím, no to je jedno. Ať každý dělá co chce.

Rozejdeme se v klidu.

,,Ty Michaeli?" ozve se Paul.

,,Ano?" kouknu na něho a vrátím svou pozornost před sebe, abych do někoho nevrazil nebo tak.

 Nechci aby byla nějaká nehoda.

,,Jakou školu jsi dělal?" optá se zvědavě a očekává mou reakci i odpověď.

,,Oh.. chodil jsem na hotelnictví, ale nemám vysokou. Nejsem moc studentský typ." přiznám se rovnou.

,,Takže umíš i jiný jazyk než angličtinu, ne?" otáže se vesele.

,,No.. ano, tedy uměl. Já se tomu jazyku moc nevěnoval, když jsem to už pár let nepoužil. Pamatuji si něco málo." podrbu se na krku a nervózně se zasměji.

,,Rozumím, a jaký jazyk ses učil?" optá se vesele, zas.

,,Ruština, ale vážně nepamatuji si skoro nic. Jelikož většinou času se člověk domluví anglicky než rusky nebo tak, ale je to preventivní, abychom uměli ještě nějaký jazyk, kdyby náhodou přijel nějaký ruští turisti." vysvětlím mu to i rovnou.

,,Tak to zas beru, jelikož já se učím němčinu, a vždy když se učím nějaké nové slovíčka, mám pocit že mi upadne jazyk." zasměje se a já s ním.

,,Chápu." kývnu hlavou.

,,Němčina je docela boj ze začátku, co jsem slyšel." povím mu se zájmem.

,,Ano, na začátku to pro mě bylo těžké, ale teď ji zvládám do určité míry. Neumím ji dokonale, to ne, ale představit se ti a říct pár informací zvládnu." zasměje se.