Crush

Výbuch

Pohled Michael

Když se jim představil, rozeběhli jsme se mezi lidi na nějakou atrakci, na kterou bychom šli. 

Nakonec jsme si vybrali první autíčka, u kterých jsme si museli počkat chvíli frontu, ale nijak moc dlouho to netrvalo.

,,Kdo bude poslední u autíčka je kakabus!" vykřikne se smíchem.

,,Hele!" vyjeknu a rozesmějí se. 

On se rozeběhl k červenému autíčku a já k bílému autíčku.

,,To není férové! Vyběhl jsi dříve, než já." řeknu mu uraženě s úsměvem.

,,Ale máš delší nohy!" křikne zpět na mou maličkost. Zakroutím nad ním hlavou s úsměvem.

Sedneme oba do svých autíček, nebo já zasednu do autíčka, jelikož on už sedí.

Měl to blíž než já.

On natěšeně houpe sebou do stran mírně a já se zasmějí. 

Roztomilé, opravdu roztomilé.

,,Připraven?" otážu se ho.

,,Já vždy." zazubí se a po chvíli zazvoní, že můžeme jet. 

Samozřejmě, že jsme každou chvíli strefovali sami sebe a vyhýbali se ostatním, abychom jim neublížili a hlavně malým dětem. Hele, dítě nebo dospělí, nezájem. Každý se chová nějak a ať stále užívá života než se zaváže na něco.

Netrvalo dlouho a stihli jsme udělat až až, jakože se tam málem přizabít či jiné.

Ale to už bude dobrý, nikomu se nic nestalo, a tak to je v pořádku, ne? 

,,Tohle si musíme někdy zopakovat." vyjekne vesele a směje se.

Zasmějí se též. 

,,Souhlasím, užil jsem si to. Co jít teď na střelnici?" optám se ho.

,,Uuuuu, vystřelíš mi něco?" zaculí se a udělá následně psí oči.

,,Aaaw, klidně ti něco vystřelím. Tak pojď se podívat, co tam mají, ať vím co ti vystřelit." usmívám se.

,,Yeees!" vesele se zasměje.

Rozejdeme se ke střelnici, kde mívají dost věcí na výběr, jako plyšáky, květiny až po hračky.

Jdeme mezi lidmi až k tomu, naštěstí tu nebyl takový nával, než bývá. 

,,Máš nějakou představu, co bys chtěl?" optám se, když dojdeme k tomu.

,,Mohu toho tučňáčka?" ukáže na roztomilého tučňáčka, na pravé straně. 

Malá, chlupatá kulička, co znázorňuje tučňáka s velkými oči. (jakou barvu nechám na vás xD )

Usměji se jemně a kývnu souhlasně.

,,Tak jo." přijdu ke stánku, a vřelý pán přijde.

,,Zdravím, jak se máte?" optá se s úsměvem. 

,,Dobré, skvěle. Děkuji za optání. Kolik musím střelit, abych získal toho tučňáčka?" optám se s úsměvem.

,,Oh, musíte se trefit třikrát do toho-dle terče." ukáže na terče, o kterých mluví.

,,Dobře, a jak se máte vy?" optám se a připravím se, jak mi podal zbraň.

,,Skvělé, děkuji." poděkuje on s úsměvem.

Já se začnu soustředit na to, abych mu to vystřelil, chci ho vidět usmívat a ty dětské plamínky v jeho očích. Nechci aby zhasli. 

Opravdu nechci.