Crush

Nový začátek?

Jdu dlouhými a přesto loudavým krokem rovnou do města. Musím co nejrychleji od něho. 

Doufám, že brzy zmizí a já.. a já konečně dám nějak dohromady, snad.

Ale zvládnu to? Zvládnu zapomenout na něho a stejně tak svou část, kterou tvoří opravdu on.

STOP.

Už dost přemýšlení nad ním. On je.. on je uzavřená kapitola.

A tak to už zůstane.

Tlustá čára na téma Eret.

Teď bych měl jít dále. Věřím, že to zvládnu, ale nejspíš ne tak úplně sám.

Co Paul? Měl bych mu napsat, jestli nechce zajít do parku? Nebo do baru?

Že by mi pomohl se z toho pomalu, ale jistě dostat z toho? A zeptat se, jestli u něho nemůžu přespat, dom se mi dvakrát vracet nechce a on by nemusel tolik vyptávat či jinak.

Jo, napíšu mu, jestli nechce sraz. Jen nejsem oblečen, tak abych mohl do baru.

Takže myslím, že park nebo kavárna či něco jiného by na popovídání mohlo stačit.

Vydechnu tiše a zastavím se uprostřed cesty na kraji lesa. Vytáhnu mobil, zapnu a následně vyhledám jeho konverzaci. Je právě aktivní, takže mám šanci že odpoví hned, jak bude moc. Což u něho bývá vždy hned. Tedy skoro, když něco právě dělá a nemá čas, i přesto můžu vidět aktivitu. 

Micky Mouse:
Ahoj, Paule.
Nechtěl bys jít ven?

Paulucius III.:
Ahoj, rád půjdu.
Kde dáme sraz? ヾ(•ω•')o

Usměji se slabě. Roztomilý smajlík.

Micky Mouse: 
Za půl hodiny v parku? U fontány?

Paulucius III.:
Oki, budu tam. 😁o(^▽^)o

Micky Mouse:
💙

*zobrazeno*

Jsem rád, že to vzal jako pozvání ven. Že mi pomůže najít mé nové já. Přece jen, i ta vášeň je pryč. Takže doufám že najdu díky němu. Bude to takové mé nové světlo v mém životě. Je opravdu úžasný kluk, snad.. snad mi ho nesebere někdo. Nechci přijít i o něho. Ale to se už opakuji, ne?

A kdyby si někoho našel, tak budu doufat že mě nebude zanedbávat a staneme se i přátelé. Jako kdyby to vyšlo a nebyla by to nějaká osoba, která by mi "ukradla" jen pro sebe.

Chci vycházet, a jsem rád že jsem se slabě s ním rozpovídal, když jsme do sebe narazili. 

Doslova.

Vydechnu a rozejdu se směr do parku. Což mi vychází tak akorát s časem, ale prvně. Měl bych jsem se dát nějak do kupy aspoň vzhledově. Zahladit stopy po slzách a červené oči. I když ty červené oči půjdou těžce schovat.

Ale můžu to zamluvit, že mi něco spadlo do očí, nějaká potvora a tak se to stalo.

No nic, vlasy si upravím lépe do culíku, stejně tak ofinu. Jen abych vypadal nějak. Plus urovnám oblečení, které mám trochu pokrčené divně a opráším si to špinavé, jak jsme seděli na zemi.

Prohlédnu se a usoudím, že dobrý tak se rozejdu do toho parku, trochu rychlejším krokem, abych tam byl včas. 

Jelikož úprava mi zabrala docela 6 minut? Já nevím, odhaduji.

Běžím za Paulem, vlasy mi vlají v průběhu běhu. Začínám lápat po dechu, celkově moje kondička je pěkně na nic, na to jak jsem rád tancoval si, ale oni jsou u nás skoro 10 dní. 

No, radši nic. Měl bych přestat nad tím celkově přemýšlet. 

Běžím stále, i když mi dochází dech, abych to tak akorát stihnul. Lidé se na mě otáčí a okřiknou, ať dávám si pozor, ne mile. Spíše protivněji, jelikož jsem do nich neúmyslně narazil ramenem nebo tak. Vždy jsem se omluvil, ale neotáčel se.

Mám pocit, že mám zpoždění.

Konečně přes silnici uvidím park, a jelikož jsem na druhé straně, musím čekat až jim naskočí červená a nám zelená, abychom stihli projít na druhou stranu nebo ne. Já jsem nervózně stále mačkal tlačítko, abych mohl projít.

Čekal jsem asi 3 minuty, ale přišla mi to jako věčnost a konečně to naskočilo. Když oni stály a chodci mohli projít, jsem se rozběhl do parku hned.

Proběhnu kolem lidí, tak abych do nich nenarazil. 

Když jsem se propletl z toho chumlu lidí, tak jsem vběhl do parku směr k fontáně. Panebože, teplooo a žízeň. Doufám, že máš pití, Paule. Jinak si dám koupel ve fontáně.

Ale to bych nejspíš nachladil se a nejspíš i onemocněl. Jelikož he.. co si budeme, skočit do studené, skoro ledové vody s pocený není nejlepší nápad.

Probíhám kolem dětí, teenagerů, dospělých či nově založené rodiny. Ale Paula ještě nevidím. 

Malé děti ze zvědavosti podívali na mou osobnost, kdo to běží, mladší ignorují a dospělí jen kroutí hlavou nade mnou. 

Pardon, ale když člověk prostě nestíhá, tak musí běžet rychleji. 

Konečně zahlédnu fontánu, co je uprostřed a jak rodiče volají na děti, aby šli k ním. Že je čas domů, jestli slyším dobře. Park se začne pomalu vyprazdňovat rodinami. Teenageři tu jsou stále, i když ne tolik. Malé děti už dostávají hovory od rodičů, aby přišli domů nebo jinak.

No to je jedno.

Hned jak se to trochu vylidnilo, uvidím Paula jak tam sedí a snaží se něco nakreslit do sketchbooku nebo skicáku. Oh..

Doběhnu k němu a opřu se. 

,,A-a-ahoj. Promiň za zpoždění." povím udýchaně, sjedu po fontáně na zem a opřu. 

,,Oh.. ahoj, v pořádku. Nečekám dlouho a jsi tu načase." zvedne na mou maličkost pozornost a usměje se.

Já slabě úsměv oplatím. Doufám tedy, že mi pomůžeš změnit myšlenky.

,,C-co to kreslíš?" optám se ho mezi nádechy. 

,,Oh, úkol do školy, jsem to nestihl a doma bylo už docela dusno, takže jsem rád že si napsal. Rád jsem vypadl." poví.

---------------------------------

Omlouvám se, že tahle kapitola je taková nha. 

Mám menší spisovatelský blok a jsem bez nápadů. Tak snad do příští kapitoly napadne něco zajímavého.

Snad tedy příště, a kdybych se v budoucnu k tomu vrátila, tak ji přepíšu. Sice nevím kdy, ale ano.

Přeji vám pěkný večer/ráno.