Crush

,,Můžeme si promluvit?"

Vyjdu z mé malé terasy na zahradu. Přesněji jsem šel pod strom, kde nejčastěji kreslím. 

Hmm.. na housle jsem nehrál už nějaký ten pátek. Vlastně jsem se zapomněl o tom zmínit, nebo zmiňoval jsem se? Já teď nevím.

No to nevadí. Ne každý má dobré vzpomínání na takové věci, že ano..

No tedy.. menší story.

Na housle jsem chodil, když mi bylo 15? 16? Odhadem. Rodiče chtěli, abych měl více koníčků, když jsem stále doma a nic špatného nedělám. U Techna se moc nesnažili, protože buď byl stále venku se svými kámoši, kteří věděli, že je introvert, ale s nimi nebyl. 

Vždy se zapojil, když právě věděl kdy a tak. Zato já.. radši být doma a dělat to, co mě baví.

S učením to šlo. Jako jo, sem tam nějaká ta pětka či čtyřka, ale převážně jsem měl tedy trojky, dvojky a jedničky. Ne, nejsem šprt. Prostě.. když jsem nedělal své koníčky, učil jsem se.

Takže tak, no. 

Dobře, zpět ke houslím o kterých jsem se zmiňoval. Proč housle? Proč rodiče mě dali na to je jasný důvod. Náš děd, kdysi hrál na housle, a tak chtěli abych to následoval. Aspoň jako koníček, než povinnost. 

A upřímně, mě to baví.

Vydechnu a prohlédnu si housle. Je asi 9-11 hodin večer odhadem. Nevím přesně, protože jsem se nedíval na čas.

No, tak snad mě nebudou chtít zastřelit za rušení nočního klidu.

Ale trocha klidné hudby, každého potěší a hlavně, když je krásná.

Dám si housle pod bradu, zvednu smyčec a zkusím zahrát pár tón. 

Než se rozhodnu rozehrát, tak se zhluboka nadechnu, jen klid. Zachovej klid, bude to dobré.

Když jsem klidný až až, začnu hrát jednu píseň.

Pohled Techna

Ještě jsme si povídali a hráli nějaké hry, dokud nás nepřeruší krásný tóny houslí. Zvednu hlavu. Usměji se. 

,,Kdo to hraje?" optá se Quackity a zvědavě poslouchá. 

,,Mike. Mike hraje. Myslel jsem, že už nebude hrát, od té doby, co nejsme s rodiči." povím a vstanu. Rozejdu se na zahradu a ostatní, jako věrní pejsci mě následovali. 

,,Hlavně tiše. Tohle je moment, kdy není nejlepší nápad ho rušit při tom. Až dohraje a dá dolů housle, tak se můžeme ozvat. Nechci aby měl infarkt."

Kouknu na ně. Oni kývli s hlavou souhlasně.

Kývnu taky, otevřu dveře tiše do zahrad a jdu si sednout, tak abych nerušil. Ostatní si posedali taky a poslouchali. 

Tuhle jsem od něho ještě neslyšel, ale je krásná. 

Vidím na něm, že dává do toho city a záležet. Jemně se usmívám a poslouchám to.

Pohled Ereta

Dobře, přehodnocuji. Umí krásně kreslit, je nemotorný, když se stydí, ale je šikovný a nádherně hraje na housle. Ale chci si s ním promluvit, tak počkám až ostatní budou odcházet, jim řeknu se slovy, že je doženu.

Písnička skončila do pár minut, a můžu říct, že mě okouzlila. Opřel jsem se o zeď a zavřel oči. Poslouchal jsem, jak hraje. Když poslední noty nechal vyznít a spustil své housle podél těla, tak všichni začali tleskat a usmívali. 

A já taky.

Mike sebou trhl a začal rudnout studem.

Pohled Mike

Když jsem nechal doznít poslední noty a potom jsem spustil ruce s houslí podél těla, tak se ozvalo tleskání.

Trhnu sebou a podívám se, odkud to jde. Uvidím, všechny jak různě tu sedí nebo stojí, tleskají a usmívají. Ano, mezi nimi je i Eret. 

Začnu rudnout studem. 

,,Nádherná píseň, bráško. Ale neříkal jsi, že už půjdeš spát?"

,,Děkuji, šel bych. Jenomže myšlenky mi nechtěli dát pokoj, a tak jsem šel zahrát, abych si vyčistil hlavu od myšlenek." odpovím mu, stále rudý. 

Protože Eret.se.na.mě.usmívá! Aaaaaaaaaaaaaaaaaaah! To už není tak čistě studem.

,,Dobře, bráško. My už půjdeme zpět." poví mi.

,,Dobře, dobrou noc." popřeji jim.

,,Dobrou." řeknou skoro všichni, ale Eret nešel. 

,,Doženu vás." poví jen ostatním a já se snažil zachovat klid. No tak, to zvládneš! Mezitím jsem se otočil, jak se rozešli zpět.

Když je tu po pár minutách klid a ticho, tak stále jsem k němu otočen k zády. Aby nešlo vidět, jak se červenám.

Uslyším kroky, jak jdou ke mně. Jen klid. Zachovej klid. 

,,Michaeli?" řekne v klidu. Naskočí mi husina, tím tónem, jak to řekl. 

Vím, že je to neslušnost, být otočený k někomu zády, ale já mám pocit, že umřu nad rudnutím.

,,A-ano?" vykoktám a pootočím se trochu na něho. 

,,Mohli bychom si prosím promluvit?" otáže se jemně. 

Nervózně polknu a začnu si hrát s prsty. 

,,Můžeme." jen klid. Zachovej klid, to zvládneš.

,,Posadíme se?" optá se a usmívá se.

,,No.. klidně." šeptnu a posadím se, ale ne blízko něho, kvůli dotyku či tak. Jako on by mi nevadil, ale chápeme, ne?

Posadí se kousek mě a následně podívá na moji osobnost. 

,,Jaký jsi měl den?" optá se.

,,No-no.. náročný, ale byl fajn. Děkuji za optání." jeden bonus. Nekoktal jsem moc. Tak snad se to bude stále lepšit, když s ním budu mluvit.

,,To jsem rád." usměje se.

,,A ty?" optám se a vyhýbám se přímému kontaktu s očima.

,,Byl dobrý, rád jsem se seznámil s ostatními, i když jsme všichni přes celou severní Ameriku, jen abychom se potkali. Ale nelituji toho." usmívá se.

,,A stejnak. My od sebe bydlíme jen o dvě města dále, nepletuli se." dodá.

,,To ano.. je fajn potkat lidi, které znáš jen přes internet a jen výjimečně ostatní potkáš v realitě." povím se slabým úsměvem.

Takhle se bavíme ještě vhodnou chvíli, při které se mi dařilo nekoktat. Aspoň výjimečně. 

Dokud Eret nezvážněl. Nervózně polknu a čekám co poví.

-------------------------------------

A to si počkejte do další kapitoly xD

Jaký jste měli den?

Přeji všem dobrou chuť, ať jíte snídani, oběd nebo večeři :D