Crush

,,MIKE!!!"

Ten moment, kdy chci udělat poslední krok do vzduchu, tichý šepot větru a nárazech vln do skal, přeruší výkřik, který mě probral z transu, abych to udělal.

,,MIKE!!!" 

Prudce se otočím a uklouzne mi noha a začnu padat dozadu. Ze srazu.

Vyjeknu vyděšeně a vidím jen rychlí běh a skočení ke mně, jen aby mě chytl, tak abych mu nevyvlékl. Přesněji lépe mě drží za ruce, které mám nad hlavou.

Visím nad útesem, který měl být mým koncem a on za mnou běžel a zachránil život, i když se mu vyhýbám celý týden. 

Chytnu se ho za zápěstí nebo spíše jak mi to dovoluje ruka.

Srdce mi buší, jak při maratonu. Dech mám zrychlen jako kdybych lápal po kyslíku. Vítr zesílil ten moment, kdy tak visím a on mě drží. 

Začne mě táhnout nahoru a já se zapřu o skálu, abych mu pomohl mu mě vytáhnout.

Pomalu a jistě mě vytáhl nahoru. Sedl si a zhluboka dýchá. Já jsem na tom nebyl jinak jak on. Přesněji jsme na tom oba stejně.

Nedívám se na něho. Stydím se sám za sebe.

,,Panebože, Michaeli. Můžeš mi vysvětlit co to mělo znamenat?!" vyjekne po mně.

,,J-j-j-já" začnu koktat, ale hned mě přerušil.

,,Ty co?! To sis vážně myslel, když uděláš sebevraždu uděláš tak dobře?! Co lidi, kteří tě mají rádi?! Co tvá rodina?! Přemýšlel jsi nad nimi, vůbec?!" Vyjede po mně.

Vyděšeně a v šoku ho sleduji. 

Začnou mi slzet oči, má pravdu. Co jsem si myslel? Jsem fakt sobec.

,,O-omlouvám se." vzlyknu. Už je to podruhé, co mě vidí brečet. 

Spíše poprvé neviděl, jen slyšel. Až teď vidí moje slzy. Jsem chlap, ale i ti mají city a mají právo projevit smutek či tak.

Vydechne a promne si oči.

,,Panebože, Mikeu."

Slyším jeho smutný tón. Já jsem sklopil hlavu, když promluvil.

Přiblíží se ke mně a zvedne ruku k mé tváři. Zvedne mi opatrně, ale přesto jemně hlavu, tak aby se na mi podíval do tváře.

,,Mikeu, podívej. Já vím, co ke mně cítíš a jak se k sobě chováme, ale byl bych opravdu rád, abychom zůstali aspoň přáteli, jelikož moje píseň ve srdci ještě nezazněla. Věřím, že najdeš člověka, který tě bude milovat. Jsi úžasný chlapec. Dej šanci někomu jinému, nám.. nám by to nejspíš nevyšlo. Chci abys byl šťastný, jsem rád že jsi můj fanoušek a věrný. Jen.. dej opravdu šanci ostatním, vždyť víš. Nechci se opakovat, jelikož už nevím co přesně ti povědět." poví mi.

Jak vyslovil poslední slova, tak moje srdce zaplavila bolest. Bolest silná tak jak tsunami, tornádo a sopka dohromady. Ta bolest je až tak neústupná, že pocit zlomenosti je slabší než to co cítím.

Právě teď mi dal úplně košem. Už nemám u něho šanci vůbec. Definitivně. 

Proč se mi to děje.

Proč já?! Proč moje láska není oplacená.

Rozpláču se ještě více, jemně odstrčím ruku od mé tváře.

,,Prosím.. nech mě o samotě. M-musím to zpracovat." povím těžce, prázdně. 

Sice mám rodinu, ale rodina mi nemůže dát lásku od polovičky. Je jiná.. jiná než od rodiny a to bez žádného spojení. Ano, stále v tom jede láska, ale lásku můžeme specifikovat vždy jinak.

Už to nebudu rozvádět. Sami víte jak to myslím.

,,Až tě dostanu dál od toho útesu." poví.

Já zavrtím hlavou, nesouhlasím. 

,,Prosím, nech mě to zpracovat. Chci být sám. Věřil jsem. Věřil jsem, že dokážu tvou lásku ke mně probudit, ale jen každým činem, každou vteřinou co jsme byly spolu se to jen a jen zhoršovalo. I kvůli mé žárlivosti, když jsi s ní mluvil. Nedokázal jsem se ovládnout. Nedokážu odporovat tobě, nedokážu překazit svou lásku k tobě. Chceš toho teď po mně moc. Už tak se cítím více než zlomen. Nedokážu jen nečinně sledovat, jak zamilovaně sleduješ tu osobu, dáváš té osobě, po čem toužím už přes dva roky. Jak.. jak mám tedy utišit a uspokojit mou lásku? Jak dát dohromady zničenou lásku? Která nikdy nebude oplacena. Byl jsem s tím smířen, než jsme se poznali předtím. Že má jednostranná láska nebude oplacena, stejně tak jsi nevěděl o mé existenci. Mohl jsem o tom jen zdát. Ale když jsme se potkali. Myslel jsem jen, že sním. Že tohle je jen sen, že se každou vteřinu vzbudím a nic takového nestalo. Nikdy. A když mě Dave štípl, tak jsem si uvědomil že se mi to nezdá. Byla to realita a je to stále realita. Podívej se na mě. Jsem zlomeným člověk, který ztratil úplně naději. Naději milovat osobu, o které jsem mohl jen zdát. A teď.. málem jsem kvůli svému žalu a zlomenému srdci zemřel, ale ten moment, než jsem udělal poslední krok jsem si to rozmyslel. A málem jsem i zemřel, jak jsi mě vyděsil. A přesto.. přesto jsi mi zachránil život. Vážím si každé chvíle, co jsme spolu zažili. Každou vzpomínku. Já-" už sám nevím co říkat. Motám se v tom. Ale to nej-důležitější jsem pověděl.

,,Nevím, kdy se z toho dostanu a dám šanci někomu jinému." dodám, zničeně. Slzy ani nevnímám. Můj hlas je nakřáplý. Celou dobu co jsem mluvil, jsem vstal a máchal rukama všemožně. 

,,Jak to tedy mám teď zvládnout? Mám víkend se dát do určité míry do pořádku, abych šel do práce a splnil co mám. Rozumím, že mé city neoplatíš. Chci abys věděl, jak to bylo." povím už nakonec a sledují jeho tvář, jeho reakce jak jsem mluvil.

Od překvapeného, až po smutný a ztrápený. Co mám ještě mu říct? Že má múza k umění je díky němu.

Díky němu jsem si uvědomil ze všech nejvíce, že jsem gay. 

Nevím jestli jsem už zmiňoval, jak jsem to zjistil. Jestli ano, tak se omlouvám. Jestli ne, tak vám to někdy povím.

,,Mikeu." šeptne a sleduje mě.

Zakroutím hlavou nesouhlasně. 

,,Nech mě.. nech mě být. Neříkej mi tak. Jen cítím větší tíhu a zlomenost na srdce. Odejdi, zapomeň na mou existenci. Jak to bylo kdysi i teď." šeptnu.

Jsou silná slova, která mě ničí. Jestli se mám pošunout, nezbývá nic jiného než se rozloučit. Rozloučit navždy s touhle částí mně. Jen se ničím a měl bych se tedy dát do kupy.

Nevím jak či jinak, ale musím. Nic jiného mi nezbývá.

Už se zas opakuji.

,,Michaeli." přeruším ho. 

,,Ne. Sbohem." řeknu jen. Otočím se a rozejdu se zpět. 

Musím pryč, nic jiného mi nezbývá.

A jestli ano, tak to nevidím.

Dom nejdu, tam by se hned vyptávali, co se děje nebo něco jiného. 

Jdu do města, tam.. tam snad najdu něco, co mi pomůže odreagovat se a pošunout v tom.

Nechal jsem Ereta za sebou. 

Stejně tak část sebe.

Sbohem

-----------------------------------------

Uf.. dalo to zabrat.

Omlouvám se za případné chyby či za časté opakování slov nebo vět.

Přeji pěkný večer/ráno.

Budu ráda za každou kritiku, na co se zaměřit či jinak :D