"Trochu se to zvrtlo" countryhumans | DOKONČENO

27. Pravda..?

Já jsem sebou cuknul a otočil jsem se. Za mnou stála kdo jiný než Jap a koukala se na mě s divným výrazem. Já jsem ji rychle odtáhnul o kousek dál ke dveřím které zavírají celou chodbu.

🇺🇸: "Proboha co to děláš takhle sahat na lidi ze zadu?!" zašeptal jsem jak nejmíň hlasitěji to šlo.

Jenomže Jap nevěděla co dělám takže pokračovala normálním hlasem.

🇯🇵: "Bylo mi jenom divný že furt nejdeš a pak jsem tě našla tady jak-"

Nestihla dopovědět protože jsem jí zakryl pusu. Chvilku jsme tam nehybně stáli a já poslouchal. Přesně jak jsem očekával se po chvíli ozval zvuk jak si někdo balí věci. Já jsem Jap okamžitě pustil a nikam jinam než za dveře bych se schovat nestihl takže jsem tam zalítnul a naznačil Jap ať je zticha. Zalezl jsem nejdál jak to šlo takže jsem nemohl vidět Jap a natož naší třídu. Jakmile jsem se přestal hýbat tak se ozvaly kroky.

🇷🇺: "Japonsko.... On je tu Ame?"

Moje srdce zajásalo když jsem ho uslyšel.
"Furt mi říká Ame.." pomyslel jsem si a usmál jsem se.

🇯🇵: "Ehh... ne..?"

🇷🇺: "Však jsem ho před chvílí slyšel. Nelhala bys mi že ne?"

Už jenom podle tónu jeho hlasu jsem dokázal určit že používá svůj ledový výraz. Bylo mi Jap docela líto ale co nadělám.

🇯🇵: "J-jo tohle. Já jsem ho měla na telefonu. Něco si tu zapomněl a už je prý skoro doma."

Za tohle jsem byl Jap vděčný. Teď ji odpustim úplně všechno na co si vzpomene. A taky má štěstí protože jsem si ve třídě opravdu něco zapomněl.

🇯🇵: "Tak mě tak napadá jestli bys mu to nechtěl vzít ty. Přece jenom se spolu bavíte víc a-"

🇷🇺: "Ne."

🇯🇵: "A... já.. však jste se bavili už od začátku školního roku. Vy... stalo se něco? Ty už ho nechceš vidět?"

🇷🇺: "Ne já-.... spíš naop.... hele nevim jak to říct. Prostě je jenom lepší když se nebudeme vídat."

Přestal jsem vnímat. Najednou mě nezajímalo nic. Proč to řekl? On mě už opravdu nechce vídat? Takže takhle to je....

🇯🇵: "..a..aha heh..." řekla Jap a podle tónu hlasu bylo poznat že se usmála.

🇷🇺: "... dobře. Tak se měj."

Zase se ozvaly kroky. Tentokrát se vzdalovaly. Počkal jsem si až nebudou slyšet vůbec a pak jsem pomalu vylezl.

🇺🇸: "Jap? V poho?"

🇯🇵: "..a... asi jo," řekla a přišlo mi že se trochu třásla.

🇺🇸: "....promiň.. a děkuju. Ani nevíš jak moc jsem ti vděčný! Jakmile něco budeš potřebovat tak mi řekni! Opravdu udělám.. cokoliv..." řekl jsem a s posledními slovy jsem si zase vzpomněl co Rusko řekl.

🇺🇸: "..tak.. já půjdu.." řekl jsem a jako zhypnotizovaný jsem odešel.

Furt jsem tomu nechtěl věřit. Takhle to být přece nemůže... Co mám udělat abych to obrátil?
"VŠAK MUSÍ BÝT NĚJAKÝ ZPŮSOB!"
Tahle věta se mi přehrávala v hlavě celou cestu domů.

Když jsem se dostal do pokoje tak můj mozek hned začal přemýšlet jak udělat něco aby se to dalo zachránit. Já jenom chci aby byl Rusko šťastný... Nic víc. Jenom vědět že je šťastný...

_to be continued_

ehhhhhhhhhhhh....... já nevim co- co sem mám vůbec psát :')
duhh..

jo asi to že děkuju že tohle vůbec ještě někdo čte a komentuje :')
jsem za to fakt ráda a nevim jak to dostatečně říct

fakt dík moc  ♡︎ ♡︎ ♡︎ ♡︎ ♡︎

A důvod proč tohle nevydávam v mé VeLmI LogIcKéM ČasOvÉM roZesTuPu je že mám 3 kapitoly předepsaný (a už vidím jak to pak nebudu zase stíhat psát :'D) takže proč to ne :D

~キン ♡︎