"Trochu se to zvrtlo" countryhumans | DOKONČENO

23.11

Už mi bylo jedno jestli si všimnul, že na něj zírám, ale od něj oči odtrhnout nešly. Přišlo mi, jako kdybych na něj zíral věcnost. Ale i tak jsem v tom pokračoval. Nevypadalo to že by mu to vadilo.... Ale učitelce asi jo. Ta na mě uprostřed hodiny začala řvát, že nedávám pozor. Celkem jsem to schytal ale co se da dělat.

_time skip_

'Konečně volno' proběhlo mi hlavou, když zazvonilo na konec poslední hodiny. Už jsem chtěl vypadnout. Bylo to k nevydržení, jak se mi v hlavě střídalo 'wow Rusko' a 'ale ne, Rusko...'
Teď jsem od něj chtěl být co nejdál. Celé ty hodiny to bylo divné. Chvilku zíral on na mě, chvilku já na něj, ale vždycky mi bylo jasné že o tom ten druhý ví. Taky si ze mě pak trochu utahoval, ale to je teď on...

Vylitnul jsem ze třídy jak nejrychleji to šlo a šel rovnou ke skříňkám. Ostatní se na mě museli dívat asi hodně divně. Stejně mi to bylo ale v tu chvíli jedno. Hodil jsem na sebe bundu, rychle se přezul a vyběhl z toho zatraceného místa. Rusko nestihnul dojít ani ke skříňkám a já už byl mezitím na cestě domů. Ulevilo se mi, když jsem se naposledy ohlédnul. Nikde jsem ho neviděl.

Postupně jsem zpomaloval a užíval si ten pocit že jsem se ho po celým dni zbavil.
'I když.... Celkem mi začíná chybět..'
Hned jsem se chtěl plesknout. At už se můj mozek rozhodne, tohle přece není normální. Jestli to takhle půjde dál tak z toho zešílím.

Šel jsem takových deset minut, když jsem se dostal k místu, kde vede cesta po které Rusko chodí. Na chvilinku jsem se zastavil, ohlédnul se, a zase se otočil zpátky. Ani jsem pořádně neměl důvod, ale udělal jsem to. Za chvilku jsem ale litoval toho že jsem nešel hned dal, protože jsem citil, jak mě něco zatáhlo za batoh směrem na tu odbočku k Ruska domu. Popadnul jsem řídkým křovím a spadnul na zem. Co nejrychleji jsem se zvednul a otočil abych se kdyžtak mohl bránit. To ale asi nebylo třeba.

🇺🇸: ,,T-...ty?!"

Já myslel že asi omdlím. Kohokoliv ale ne jeho.

🇷🇺: ,,Jo. Já," řekl s klidem.

Mě se doopravdy zatočila hlava. Moje nohy zeslábly a ve vteřině se mi podlomily. Mě už to bylo tak nějak jedno. Klidně at si tu omdlím.

Rus. pov.

Po tom co jsem mu odpověděl jsem viděl že se mu podlomily nohy a on začal padat. Naštěstí jsem byl blízko, takže jsem rychle udělal krok dopředu a chytil ho. Vypadalo to, že to nezvládnul a nejspíš omdlel. Chvilku jsem ho držel v náručích a jen se na něj koukal. Byl až moc sladký.
Sednul jsem si na zem, položil jeho hlavu na můj klín a jen čekal než se probudí. Bylo mi jasné že to zabere ani ne minutu. Přede mnou omdlelo už hodně států a většinou se po chvíli zase probrali.

Koukal jsem se kolem sebe. Nikdo tu moc nechodil. Lepší pro mě. Přesně jak jsem předpokládal, po chvilce jsem ucítil, jak se Ame hýbe. Celkem se mi i ulevilo. Nevim co bych dělal kdyby se neprobíral.

🇷🇺: ,,Dobré ráno šípková Růženko. Ještě že ses mi probral, jinak bych nevěděl co s tebou."

On pomalu začínal otevírat oči. Zamžoural na mě a já se usmál. Nevypadalo to že by měl vůbec sílu na to být překvapený, nebo naštvaný.
Chvilku na mě zíral a mě napadlo co dál. Znovu jsem ho chytil a šel jsem po pěšině která vedla k našemu domu.

_to be continued_

𝘳ꪮ᥇᥇𝓲ꪀ ☆