"Trochu se to zvrtlo" countryhumans | DOKONČENO

29. Usměj se pro mě

(ne nevim co je s těma názvama :'D)

Přejel mi mráz po zádech. Věděl jsem že se mi úsměv změnil na nervózní. Ujistil jsem se že se na mě nikdo nedívá a odešel jsem s tím sešitem na chodbu. Zašil jsem se někam do rohu a furt jsem se ujišťoval jestli se někdo nedívá. Sednul jsem si a chvilku jsem se na ten sešit koukal.

Pomalinku jsem začal tahat za roh papíru podobnému tomu který jsem nechal u Ruska. Už jsem i viděl můj rukopis a začal jsem být čím dál tím víc nervózní. Pomalinku mi začala docházet všechna fakta.
On poznal že jsem tam byl já.
Kdyby včera věděl že jsem tam byl a že mu Jap lhala tak ani nechci vědět jak bych skončil.
Ví že ho i přes to jeho šilené zabíjení mám furt rád...
ZISTIL ŽE HO MÁM FURT RÁD?!

Na chvilku se moje ruka zastavila když mi to došlo.
(A: teď bych si Ameho představila asi s takovýmhle výrazem xd: OvO;
ani nevim proč to sem dávám prostě mě to napadlo :'D)
Oklepal jsem se a vytáhl papír úplně. Kromě mého vzkazu tam stálo:

Ame, byl si to ty že jo.
Byl jsi i včera u mě a Jap, že jo.
Nevypadalo to že by ti ten sešit přinesla domů.

Zase mě zamrazilo. Jak moc toho ví... jak mohl vědět že jsem to byl já?! Jak mohl vědět že jsem tam včera byl?! Teď mě musí nenávidět ještě víc... to ne.... ne, ne, ne, ne!
Jak jsem to mohl takhle podělat?! Jak to zjistil?! Tohle není to co jsem chtěl!

Začala se mi trochu motat hlava a nemohl jsem věřit tomu co se děje. Nejradši bych na té chodbě zůstal sedět a ani se nehnout. Teď mi šlo o to aby se Rusko nějak 'nepomstil' Jap...

Po pár minutách jsem se zvedl a šel do třídy. Rusko už seděl v lavici a něco dělal na telefonu. Přesně tyhle chvíle nesnáším. Když si vedle něj musím sednout a pak jsem zticha. Ale co se dá dělat. Sešit jsem ještě před tím než jsem si sedl hodil do tašky.

I když to všechno ví tak to nemění moje plány. Nevim jestli si všimnul že je ten sešit pryč. Jenom ať k tomu nic nedodává. Byl bych mega rád kdyby se se mnou bavil ale tohle bych zrovna probírat nechtěl. Opřel jsem si hlavu o ruku a čekal než začne hodina. Bylo to asi nejdelších 5 minut mýho života.

"No tak tohle je poslední den ve škole proč se to tak táhne," pomyslel jsem si a měl jsem chuť usnout.

Po pár sekundách jsem ale začal mít takový divný pocit. Jako kdyby mě někdo pozoroval. Nejdřív jako kdyby na mě zírali všichni ale teď jako kdyby je jedna nebo dvě osoby. Byl to nepříjemný pocit a nejradši bych se rozhlídnul po třídě kdo na mě zírá. Ale počítal jsem i s nejhorší možností... že to je ten vysokej idiot kterým jsem asi posedlej.
Při té myšlence jsem se málem usmál. Z nějakého důvodu mi to přišlo vtipný.

I s tím nepříjemným pocitem jsem počkal než se ozve to otravný zvonění které oznamuje začátek hodiny. Vůbec se celý den táhl jak nikdy předtím a to je to ve škole vždycky dlouhý.

Dneska jsem Rusko, už asi můžu na rovinu, stalkoval. Přece jenom poslední den... takže proč ne. Chtěl bych ho vidět se smát. Nebo kdyby se alespoň usmál. Naposledy kdy jsem ho vyděl se usmívat bylo když byl s Německem. Toho už jsem teda taky docela dlouho neviděl. Vídá se vůbec ještě s Ruskem..?

Myšlenky mi takhle vířili při obědě hlavou. Vím toho docela málo. Ale to je teď stejně jedno.

_to be continued_

To be honest...
já myslela že už se mi to natáhnout nepodaří a když jsem psala minulou kapitolu (ano zase jsem jich psala několik za sebou) tak jsem myslela že tam už se to bude chílit ke konci duh :')

nuh to nevadí
snad se líbí lol

~キン ♡︎