"Trochu se to zvrtlo" countryhumans | DOKONČENO

30. Děkuju

Pátek utekl docela rychle. Celý den jsem pak strávil s rodinou a dařilo se mi usmívat. Docela jsem si to i užíval.

Už byl večer a já šel spát. Byl jsem trochu nervózní ale snažil jsem se to nevnímat. Vzal jsem mobil a šel se ještě jednou kouknout na profily Ruska. Už jsem to dělal docela automaticky navíc jsem si ho chtěl pořádně prohlédnout před zítřkem. Jinak jsem se rozhodl že se na náměstí vydám až dýl abych viděl západ slunce. Nemohl jsem říct že jsem se těšil ale cítil jsem se jako kdybych nic nevážil. Všechny problémy a starosti ze mě spadly. Byl to hezký pocit.

_time skip_

Ráno jsem se vzbudil sakra brzo, okolo pěti ráno, kvůli noční můře. Nepamatuju si úplně všechno ale vim že jsem padal a padal až jsem spadl do obrovských rukou. Jeden prst té ruky byl skoro stejně velký jako já. Postavil jsem se a začal jsem se kolem sebe rozhlížet. Jenomže mě najednou jedna ruka popadla za dlaň (myslel jsem že mi ji rozdrtí) a vytáhla mě do vzduchu takže jsem na ničem nestál. Cítil jsem se jako hadrová panenka a začal jsem kopat nohama. Cítil jsem že mě furt vytahuje nahoru. Podíval jsem se před sebe a ztuhnul jsem. Hleděl jsem do obrovského oka které se dívalo na mě. Poznal jsem ho. Takové oči má Rusko. On se začal pomalu usmívat a najednou jsem cítil jak bolest v dlani polevuje. Začal jsem padat a pak jsem se vzbudil.

Už jsem nebyl unavený a byl jsem až moc nervózní na to abych znovu usnul. Převlékl jsem se a v největší tichosti jsem se vydal po schodech dolů udělat si snídani. Po dlouhé době jsem měl chuť na snídani. Bohužel jsem si nemohl udělat nic pořádnýho protože by to mohlo vzbudit cely barák tak jsem si udělal toast (A: s čím si můžete domyslet jsem moc líná to vymýšlet Lol).
Pak jsem se rozhodl navštívit pár míst kam jsem se chtěl ještě podívat. Například ten park ve kterém jsem měl první sen kde byl Rusko. A zároveň kde se Rusko vyfotil s Německem. Usmál jsem se, přinášelo to vzpomínky. Prošel jsem docela dost míst a bylo už osm hodin. Absolutně jsem nevěděl co budu dělat. Do večera zbývá ještě hodně času. Asi navštívim ještě pár nice lidí kterých jsem si v životě vážil. Hned po tom jsem si uvědomil že bych z toho neměl dělat takový drama.
Jen se jdu s nima "rozloučit" i když o tom úplně neví. Nakonec jsem vymyslel to že bych všechny někam pozval. Takže jsem zavolal Jap, bráchovi, Ukrajině, zbytku třídy a ještě Brazílii. Rozhodli jsme se že zajdem na bowling kde prodávají i pizzu takže si tam rovnou dáme oběd. Usmíval jsem se během psaní a docela jsem se i těšil. Úplně nejvíc bych chtěl napsat i Rusku... s tím bych dokázal strávit cely ten čas a ještě by mi to přišlo krátký. Ale nechci ho otravovat a vsadim se že by stejně nešel. Sraz jsme měli až za dvě hodiny takže jsem si ještě vymyslel par míst kam jít.

_time skip_

Už jsem tu s ostatními skoro tři hodiny. Nějak to začalo rychle utíkat. A stihli jsme si popovídat o všem možným.

🇺🇸: ,,Brazílie."

🇧🇷: ,,Hm?"

🇺🇸: ,,Já... jsem hrozně rád že jsi přišel," řekl jsem a udělal veliký úsměv.

🇧🇷: ,,Já jsem taky rád že tě vidím ale... tohle už jsi mi řekl asi už po čtvrtý.. děje se něco?"

🇺🇸: ,,Ne. Jenom jsem moc šťastný," pokusil jsem se úsměv ještě zvětšit a pak jsem šel za někým dalším.

Nedivím se že se mě na to zeptal. Už jsem to každýmu řekl nejmíň dvakrát. Ale já si nemůžu pomoct.

🇯🇵: ,,Věnujte mi pozornost! Vyzývám všechny, kdo budou chtít, na turnaj v bowlingu!" zakřičela Jap která stala na stole aby měla všechnu pozornost.

🇺🇦: ,,Haha. Jap tebe to fakt baví co?" řekla Ukrajina se smíchem.

🇯🇵: ,,Samozřejmně! Proto to už budu hrát po třetí!"

Já jenom přihlížel a říkal si že si to ostatní musí opravdu užívat. Nakonec hráli všichni a trvalo nám to docela dost dlouho. Dřív tohohle dne jsem se koukal kdy by tak mělo zapadat slunce. Mělo by to být přibližně za hodinu. Nervozita začala zastiňovat ostatní pocity a bylo to každou chvílí horší.
"No tak Ame. Už jenom hodina."
řekl jsem si když jsem zrovna házel bowlingovou koulí (A: říká se "házel" u bowlingu že jo? :'D)

Opravdu bych chtěl Rusko potkat. Alespoň jednou dokud neuplyne ta hrozná hodina.
Po půl hodině jsme to dohráli. Vyhrála překvapivě Estonsko což bych do ni neřekl ale už jsem neměl sílu na to být překvapený. Už jsem to jenom chtěl mít za sebou.
Došel jsem za personálem že to všechno zaplatím a že už budeme odcházet. Byl to pěkný balík peněz ale alespoň se ostatní pobavili a já měl šanci je vidět.

🇺🇸: ,,Už budu muset jít! Děkuju vám všem za dnešek!" zavolal jsem na všechny když už jsem stál ve dveřích.

🇰🇷: ,,Taky! Buď opatrný!"

Heh... jak ironické.

Vydal jsem se trochu rychlejším krokem na náměstí k mostu. Tam bývají západy slunce nejkrásnější. Asi proto jsem si vybral tohle místo. Telefon ukazoval 10 minut do západu slunce ale já bych to typnul tak na 5. Na náměstí nebylo tolik lidí a byl jsem za to rád. Alespoň okolo toho nebude takový haló. Opřel jsem se o zídku u mostu která tam byla aby tam nikdo nespadnul a zadíval se na oblohu která postupně rudla. Byla to opravdu nádhera. Asi po minutě jsem se sebral a začal na zídku šplhat. Postavil jsem se čelem na západ a pomalu se začal otáčet. Rozhledl jsem se po náměstí a zavřel na chvilku oči. Byl to úžasný pocit už nic neřešit...
"Je konec Ame... zvládnul jsi to..." řekl jsem si a vydechnul. Oči jsem otevřel ale ne úplně. Začal jsem pomalu přenášet váhu do zadu a když už jsem opravdu měl spadnout tak ke mě někdo přiběhnul. Už bylo jasné že spadnu ale i tak jsem se kouknul kdo to je.

🇺🇸: ,,Rusko..." zašeptal jsem a z očí mi vyhrkly slzy.

Zavřel jsem oči a usmál jsem se.

🇺🇸: ,,Děkuju..."

_to be continued_

K teď se mně samotné chce brečet když si to představím. Ale to teď stranou...

Prosím já chci ještě žít!
Moc moc se omlouvám. Už to byly zase dva měsíce co jsem vydala poslední kapitolu a hold mě napadlo zase psát až teď (jinak jsem velkou část psala ve škole lol)

Nu doufám že jste si užili čtení této knížky.
Moc si vážím toho že jste došli až sem a děkuju za ta neuvěřitelná čísla ať uz se počítá přečtení nebo hvězdičky. Mega moc si toho vážím.

Užívejte života

~キン ♡