"Trochu se to zvrtlo" countryhumans | DOKONČENO

18. Všechno se změní/změnilo...

Sedl jsem si na tu špinavou zem a snažil se pochopit co nejvíc věci. Přitom se mi pořád koulely slzy po tvářích. Po chvilce jsem vstal a rozhodl se jít domů. Celou cestu jsem ale nic nevnímal. Žádné zvuky, žádná projíždějící auta prostě nic.
Po chvíli jsem přišel domů a nejspíš jsem vypadal jako zhypnotizovaný (nevim přesně jak se to píše xd). Všichni mě zdravili ale já kolem nich jen prošel a šel do pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře, lehl si na postel a přemýšlel jestli má vůbec ještě cenu žít.

Ani jsem si to neuvědomil a usnul jsem. Vždycky když brečíte tak se vám dobře usíná. A zaspal jsem večeři. Vzbudil jsem se někdy ve 2 ráno s mírnou bolestí hlavy. Nemohl jsem přestat myslet na Rusko. Z jedné poloviny jsem ho nenáviděl protože byl schopný zabít a neřekl mi ani ten pitomej důvod ale z druhé poloviny ho pořád miluju. A teď mi je úplně fuk jestli by to přijal nebo ne. Pak jsem si teprve uvědomil že byl schopný někoho zabít a já bych s ním chtěl být? Asi neuvažuju normálně.

Nemohl jsem dlouho usnout. Pořád jsem myslel na to co se stalo. A nemohl jsem zapomenout co mi řekl Mexiko. Nejradši bych ho nakopal. Ale zase jsem mu zachránil život. A ani mi nepoděkoval. Hlavně jsem pořád myslel na Filipa a Čínu. Nikdy by mě nenapadlo že by je zabil můj nejlepší kamarád.

Ležel jsem na posteli a přehrával si všechno pořád od znova. Až se mi nakonec povedlo zase usnout.

_time skip_

Probudila mě noční můra. Ale alespoň ne ten budík. Snažil jsem se na ten sen vzpomenout. Nějak mě Rusko hledal.... Protože se bál že ho nahlásím na policii a tak mě chtěl taky zabít. Takovéhle sny o kámošovi jsem si nikdy nepředstavoval.

V tom mě z přemýšlení vyrušil budík který mě měl vzbudit, tak jsem ho vypnul a šel na snídani. Nesnědl jsem skoro nic a tak mi máma dala velkou svačinu. Ale vůbec jsem neměl na nic chuť. Pozdravil jsem všechny a šel do školy. Čím blíž jsem byl ke škole, tím víc jsem byl nervózní.

Došel jsem ke skříňkám a snažil se vypadat že se nic neděje. Ale ve skutečnosti jsem se skoro klepal. Přezul jsem se a šel do třídy na svoje místo. Odložil si tam tašku a teprve pak jsem si všiml že jsem to jenom já a Mexiko. Zase byl na telefonu začínal mě vytáčet. Sebral jsem odvahu a šel za ním.

🇺🇲:,,Mexiko?" řekl jsem když jsem byl u něj.

🇮🇹:,,Co je?" řekl otráveně a ani nezvedl zrak od telefonu.

🇺🇲:,,Jestli někomu vykecáš co se včera stalo tak máš u mě velký problém rozumíš?" řekl jsem naštvaně ale ne moc nahlas.

🇮🇹:,,Hm."

Vrátil jsem se zpátky a už přicházeli i ostatní. A já byl pořád nervóznější. Kdykoliv někdo vešel do třídy, tak jsem se otočil kdo to je. Rusko ale přišel až skoro poslední. Sedl si vedle mě a dělal jako kdyby v lavici seděl sám. A tak jsem se tomu přizpůsobil.

_time skip_

Na obědě to už vypadalo že budu sedět sám ale přisedla si ke mě Jap.

🇯🇵:,,Ahoj Ame! Kde je Rusko? Jaktože sedíš sám?" řekla a přisedla si.

🇺🇲:,,Asi na mě nemá náladu," řekl jsem a začal jíst.

Jap se na mě podívala udiveným výrazem. Pak ale začala jíst taky. A mě v tu chvíli napadla hrozná věc. Rychle jsem do sebe hodil poslední zbytky co jsem měl na talíři a zvedl jsem se k odchodu.

🇯🇵:,,Ty už to máš dojedený?"

🇺🇲:,,Ehhh... Jo. Nevadí když už půjdu?"

Jap jen zavrtěla hlavou a dál jedla svůj oběd. A já se radši rychle vypařil. Protože pokud jsem se bavil s Filipem, Čínou i Mexikem a Rusko po nich šel.... Co kdyby šel i po Jap?

_to be continued_

Děkuju hrozně moc za ty komentáře u minulé kapitoly. Je jich tam hrozně moc. Reálně když jsem to zjistila tak sem chtěla brečet. Opravdu díky. A sorry že je trošku delší kapitolka ale byla vlastně o ničem. (a jinak tuhle kapitolu vydávám přes mámy mobil protože ona má data a nejde nám Wi-Fi takže dneska nebudu aktivní. Máte jediný štěstí že má moje mamka data 😂) tak zatím byeee!!