Scar /FF-Harry Styles/

Kapitola 1.

Trailer k příběhu:
https://youtu.be/vr8d-ZpHSKo
*************************************************

Elizabeth Hamilton

11.11. 1951
20:30

Milý deníčku,
Již několik dní trávím se svým strýčkem Alfrédem v Londýně a vypomáhám mu v malé hospůdce, kterou už dlouhá léta společně s mým otcem vlastní.

Na území Irska se dějí nekalé věci, každý den umírají stovky lidí a rodiče nenapadlo nic jiného, než mě poslat do Londýna, na dobu neurčitou.

Počítám s tím, že se konflikty co nejdřívě vyřeší a já tak budu moct dále pokračovat ve svých každodenních rutinách v Dublinu, dostuduji vysokou školu a co nejdříve se setkám s Liamem. Už teď mi chybí.

Každý den mu posílám dopisy a na oplátku se mi dostávají do ruk milostná psaníčka a přání. Kolik krabiček kapesníků jsem stihla použít... za celý život jich nebylo tolik, jako právě teď.

Liam je ve válce taky. Pár dní před tím, než jsem opustila Dublin, ho naverbovali do vojska. Nikdo mi to však nechtěl říct. Kladli jen důraz na výklady o mé bezpečnosti a chování v Londýně.
Všem šlo jen o mou fyzickou bezpečnost. Nikdo z nich však nepomyslel na tu psychickou.

Strýček Alfréd toho moc nenamluví. Táhne mu už k šedesátému roku, trpí stařeckou nedoslýchavostí a častokrát zapomíná věci, které jsem mu řekla. Chybí mi komunikace s ostatními, chybí mi přítomnost člověka, který mě bezmezně miluje. Chybí mi svoboda, volnost a chladný vzduch nočního Dublinu.

***

Povzdechla jsem si a zaklapla deník s hnědou koženou vazbou. Vložila ho do tašky, kterou jsem si přehodila přes rameno a vydala se sama vstříc nočnímu Londýnu.

Město žilo i v pozdních hodinách, ostrý ledový vzduch mě uhodil do obličeje a já sebou cukla, když se z blízké ulice ozval výstřel. Srdce ze strachu vynechalo úder a pak se rozbušilo rychlostí světla. Ohlédla jsem se kolem sebe, abych prozkoumala okolí a vyloučila, že by mě mohlo potkat nějaké nebezpečí.

Zahla jsem za roh jedné z mnoha uliček a pelášila domů, co mi nohy stačily.

Domov
Jak tohle můžu nazývat domov? Zahnala jsem v hlavě hloupou myšlenku.
Že bych si na okolní prostředí dokázala navyknout a cítit se zde jako doma? Jak stupidní otázka. Ve městě není nic, co by mi domov připomínalo. Není tu ani moje rodina ( když nepočítám strýčka Alfréda), ani moje škola, ani má oblíbená knihovna, kam jsem každý den k večeru chodívala, ani moje životní láska a ani můj malý pokojík s velkými francouzskými okny, které každé ráno do místnosti vpouštěla pozitivní energii.
Ne, ta tu opravdu nebyla. Svůj vlastní pokojík jsem měla, na tom strýček trval, i když jsem říkala, že mi bude stačit rozkládací pohovka.
Ale francouzská okna... o tom jsem mohla jen snít.

Chvatně jsem zatočila za další roh a při té příležitosti se ohlédla za sebe, jestli mě někdo nepronásleduje. Přes sebe jsem měla přehozený černý hábit s kapucí, abych zakryla svou vínovou sukni a bílou halenku. Tváře jsem měla červené od mrazu - byl už listopad a já se promenádovala po Londýně jen v tomhle.

,, Stůj!" Ozvalo se najednou zahřmení hlubokého mužského hlasu. Zpanikařila jsem a udělala jsem přesně opak toho, co mi poručil - rozeběhla jsem se.
Uslyšela jsem další výstřel, nejspíš mířený na mě.
,, Ruzuměl jsi?! Zastav a ani se nehni!" Zařval ještě hlasitěji než před tím.

,,Sakra, sakra, sakra! Co mám dělat?" Zanaříkala jsem spíš sama pro sebe. Naproti mně se najednou objevil další muž v uniformě. Naivně jsem doufala, že úzká mezera mezi dvěma domy by mě mohla uchránit a tak jsem do ní vběhla.

Jaký nesmysl to byl mi došlo až po té, když jsem si uvědomila, že se z každé strany ke mně přibližují dva dospělí muži.

,, Jak se opovažuješ neuposlechnout velitelův příkaz? K zemi!" Zařval jeden z nich.
Stála jsem však jako kamenný sloup. Ani za mák to semnou nehnulo. Ne z odvážnosti, ale z paniky a strachu. Všechny moje svaly byly zmrzlé, nebyly schopné vykonávat jakýkoliv pohyb.

,, K zemi!" Byli už jen několik metrů ode mě. Přes kapuci mi neviděli do tváře, neměla jsem odvahu k nim ani vzhlédnout.

Během minuty jsem ucítila chladnou hlaveň zbraně na černé kapuci.

,, Otoč se ke zdi a ruce vzhůru!" Pokynul mi a násilně mě do dané polohy přinutil.
,, Zjevně tu někdo nemá čisté svědomí." Pronesl chraplavý hlas pobaveně. Zrychleně jsem dýchala, kolem pusy mi poletovalo pár mráčků kouře. Onen muž mi z hlavy strhl kapuci a mě se na zádech rozprostřely mé dlouhé vlasy.

,, Tak ona to je malá holka! A jak je nevychovaná!" Přirazil mě ke zdi a zatáhl mě za mou hustou hřívu. Docílil tak toho, že jsem měla hlavu zakloněnou, oči zavřené a na sucho jsem polykala své trhavé nádechy.

,, Jak se opovažuješ odporovat mi?! Co tě to napadlo utíkat, když jsem ti řekl, ať stojíš, hm?" Zašeptal mi do ucha. Všichni ostatní se pobaveně chechtali, jen já jsem byla strachy bez sebe.

,, Prosím!" Zaúpěla jsem, když mě silně nalepil na zeď tak, že to bolelo.

,, Co je ty malý nevychovaný pískle? O co mě prosíš? Chceš slitování nebo tě mám zastřelit?" Hlaveň mi více nasměřoval ke spánku.

,, Tak mluv!" Netrpělivě vyčkával.
,, Prosím, nechte mě! Omlouvám se!" Začala jsem ječet a škubat sebou ze strany na stranu. Proti silným pažím jsem neměla sebemenší šanci.

,, Přestaň takhle řvát nebo ti dám důvod!" Zkoprněla jsem. Hlavu jsem si opřela o cihlový dům a modlila se, aby mě pustil.

Otočil si mě silně k sobě, abych mu viděla do tváře tak jako on do té mojí. Hnědé, dlouhé, kudrnaté vlasy mu trčely do všech stran, pár pramenů mu spadalo do výrazných zelených očí a na rtech se mu jevil pobavený úšklebek.

,, No jasně, malý nevychovaný spratek! A já si tě spletl s Irčanem" protočil panenky a pustil mě.
S úlevou jsem se postavila zpět na svá chodidla a oddechla si. Využila jsem situace, když se ohlížel za sebe a pokusila se o úťek.

,, Ty svině! Stůj!" Popadl mě za zápěstí a přitáhl mě silně k sobě. ,, Teď půjdeš s námi" v očích mu zajiskřila krutost, arogance a povýšenost. V ten okamžik jsem před sebou neviděla nic jiného, než můj konec.

Zdravím všechny své čtenáře, staré i ty nové, kteří se záhadným způsobem dostali k tomuto příběhu.

Jak už jste nejspíš pochopili, příběh se bude odehrávat ve 20. Století. Moc toho o válkách nevím, takže pokud by se tu nějaký dějepisář objevil, omlouvám se ;)

Příběh není podle skutečných událostí, prostě jen smyšlená fanfikce o nějaké neurčité válce (ale to vám asi došlo)
Pro dnešek to bude vše,
A.