Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Prolog

Je to už pár měsíců od kdy jsem začala chodit s Davidem. Zaujal mě od první chvíle, co jsme se potkali, ale jelikož jsem nepředpokládala, že ho ještě někdy uvidím, poměrně rychle jsem na něj zapomněla. Všechno se však změnilo, když jsem ho potkala znovu. Na narozeninové oslavě jednoho mého známého...

Poznala jsem ho okamžitě, ale tvářila jsem se, že ne. Viděla jsem ho podruhé v životě, a při obou příležitostech jsem na něj vylila vodu. Respektive já jsem byla ten důvod, proč si na sebe ten nápoj vylil. Ale samozřejmě, že Monika, moje nejlepší kamarádka, mi bez váhaní "osvěžila" paměť, a "připomněla" mi, jak jsme se s ním setkali na koncertě Linkin Park, ještě před začátkem letních prázdnin.

Tehdy jsem si s Davidem začala povídat, a snažila jsem se chovat co nejpřirozeněji. Ptala jsem se ho banální otázky, ale vždy jsem mu dávala prostor k tomu, aby se zeptal i něco on. Chtěla jsem vědět, jestli jde jen o jednostrannou konverzaci, nebo zda měl o rozhovor stejný zájem jako já.

Všimla jsem si, že když se holka hodně snaží, muži to nedokážou ocenit. Rychle je taková žena přestává bavit, a začínají si namýšlet, jak snadno jim zamotávají hlavy. Čest výjimkám. Proto jsem si po svém posledním rozchodu řekla, že stejnou chybu neudělám, a že budu čekat, dokud o mě neprojeví zájem muž. Ne kvůli tomu, abych ho škodolibě trápila, jen abych viděla jeho upřímný zájem.

Přestože to u Davida nebylo vůbec jednoduché, svůj slib jsem si dodržela. Mluvila jsem s ním jako s nejlepším kámošem, ale zároveň jsem si držela mírný odstup. Nevypadal jako někdo, kdo chce někomu ublížit, ale kdo tak vůbec vypadá, že? To, že měl hezké oči, ještě neznamenalo, že měl i hezké úmysly...

Z oslavy jsem však odešla dříve než jsem plánovala, a tak jsem se o Davidovi moc nedozvěděla. Tehdy mi o nic vážného nešlo, ale bylo docela příjemné si s ním popovídat. Působil na mě mnohem mileji, než dříve, ale v hlavě mi pořád blikalo to červené světlo, které mi říkalo ať se nechovám jako levná, snadno dosažitelná, holka. Nebo ať si o mně alespoň nic špatného nemyslí...

Náhody neexistují, a mnozí lidé věří v to, že se všechno děje z nějakého důvodu. Někteří si dokonce myslí, že když se něco má stát, stane se. Tyto věty mě vždy dokázaly uklidnit, a věřit v tu nejlepší možnou variantu, v každé situaci. Nebudu se ale tvářit, že jsem si pokaždé dokázala zachovat pozitivní myšlení, neboť je to nemožné. Všichni máme právo na smutek a pochybnosti...

Každopádně, tu párty jsem brala jako znamení, a zjištění, že David chodí na stejnou vysokou školu jako já, mě v tom jen utvrdilo. Dokonce to byl David, který za mnou přišel a pozdravil mě. Zrovna jsem si četla poznámky, opakovala jsem si učivo, a ten krásný, vysoký blonďák mě "vyrušil". V duchu jsem si ale opakovala, abych své nadšení nedávala příliš najevo, a tak jsem se raději vyhýbala očnímu kontaktu. Vysvětlila jsem to tím, že se musím učit na zkoušku, co mimochodem nebyla lež, a tak mě po pár minutách nechal znovu o samotě.

Nemůžu zapomenout ani na to, jak mě poprvé pozval ven. Působil tak nesměle a opatrně, čímž si u mě získával jen plusové body. Nic nenasvědčovalo tomu. že by byl ten typ muže, který si chce dívku obmotat kolem prstu, a odhodit ji. Choval se ohleduplně a mile, nebyl důvod  říct mu „ne". A když jsem se vrátila domů, hned jsem o tom napsala Monice. Ta se těšila se mnou, a podle mých slov, jí David přišel jako "poslední svého druhu".

Dávala jsem nám vysoké naděje, a každou další zprávou od něj, jsem na něm byla víc a víc závislá. Uvědomila jsem si to tehdy, když jsem si nechávala zapnutý Facebook jen kvůli tomu, abych viděla kdy je online, a jestli mi něco nenapíše. A vždy, když mi napsal, jsem byla štěstím bez sebe. Cítila jsem, že ani on mě nebere jen jako kamarádku...

Takže nemusím ani zdůrazňovat jak úžasné bylo, když mě poprvé políbil. Byli jsme u nás, dívali jsme se na film, a najednou se to stalo. Nabral odvahu a konečně to udělal! Dotýkal se mě, hladil mě, a ujišťoval se, že je všechno v pořádku. Nikdy předtím jsem se necítila tak bezpečně jako s ním, a jeho přístup mi byl víc než příjemný. Choval se jako naprosté zlatíčko, a já věděla, že už nebudu moci odmilovat se.

Ten večer jsem si myslela, že jsem našla svou spřízněnou duši. Byla jen jedna věc, pro kterou jsem nemohla tehdy usnout. Odmítl u mě přespat a odešel domů. Doufala jsem, že je-li nám spolu tak nádherně, že nebude problém, když u mě zůstane přes noc. Ale prý měl doma ještě nějaké školní povinnosti, a tak dal přednost škole přede mnou.

S jeho rozhodnutím jsem nebyla úplně ztotožněna, protože jsem si připadala méně důležitá. Trval však na tom, že je to neodkladná záležitost, a musí to dokončit ještě v tu noc. Já ho  nepřemlouvala. Snažila jsem se pochopit, že je páťák, že za pár měsíců končí školu, a že když se dostal až sem, nemůže to nechat být, jen kvůli dívce, se kterou sotva začal chodit.

Na druhou stranu, pokaždé, když si na to vzpomenu, ptám se sebe, jestli to nebyl menší "red flag". Měla jsem žádat, aby zůstal, a nedovolit mu "vzdělávat se", nebo jsem vůbec neměla právo oponovat mu? Několik měsíců nic podobného neudělal, ale čím déle jsme spolu chodili, tím více jsem mívala pocit, že všemu dával větší důležitost než mně...