Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola desátá: Autonehoda

Všichni vědí, že David je společenský a velmi přátelský typ člověka. Už jsem to řekla víckrát, ale na svou rodinu a kamarády nedá nikdy dopustit, rád s nimi tráví čas, a vždy se snaží věnovat jim nějakou tu hodinku ze svého života. Alespoň co se týká Tomáše, Michala a Adama, které zná tak dlouho, až mám pocit, že je vždy bral za vlastní bratry. Takové, jaké nikdy neměl, jelikož David má "jen" dvě sestry.

Vím, že ne vždy jsem s nimi dokázala vycházet, ale na druhou stranu musím přiznat, že pokud s nimi nebyl Michal, bylo vše fajn. I víkend na chatě během léta, na který Michala nepozvali, se mi docela líbil. Žádná napjatá situace, pouze zábava a hry. Proto jsem souhlasila, že se k nim přidám i během jedné další setkávky, která se konala v prosinci. Tradičně, kvůli Davidovým narozeninám. Sice se jí zúčastnil i Michal, ale fakt, že ho už asi nikdy neuvidím, mě uklidňoval.

Co je v podstatě další novinka, kterou jsem zapomněla poznamenat. Michal nám na chatě oznámil, že po novém roce se stěhuje do Německa, kde získal výhodnou pracovní pozici. Nikdo z nás to nečekal, ale všichni mu to přáli. Já nejvíc...

Po upřímné radosti se však ozval Tomáš, který neskrýval své obavy ohledně toho, jak budou jako parta přátel, dále fungovat. Jako jedna skupina vydrželi až dosud a obyčejná myšlenka rozdělení ho rozesmutnila:

,,Takže tohle je náš konec, jo?"

,,O čem to meleš, prosím tě?" obrátil se na Tomáše Michal. ,,Do školy už dávno nechodíme. Vypadá to snad, že jsme po ní nadobro skončili?"

,,Jo, jasně... jenže nikdy nevíš co se může stát. Možná si tam najdeš nějakou ženskou, budeš mít s ní děti, a na náš už úplně zapomeneš." přidal se David.

,,Já a děti? To rozhodně ne."

,,Co je na dětech špatného?" zeptala se Libuše, která se překonala kvůli Tomášovi, a přišla na Davidovu oslavu i přestože tam s námi seděl Míša. Měla na něj stejný názor jako já, a už jen z toho malého důvodu měla u mě bod navíc.

,,Vůbec nic. Jen nic takového neplánuji." odpověděl jí tak, jako by si s ní o tom nechtěl povídat, protože vědel, že Libuše děti miluje, a že se narodila jen pro roli matky. ,,Zpět k tématu. Ani teď se nesetkáváme pravidelně, a přece jsme dnes tady, slavíme Davidovy narozeniny - na chatě v horách - jako obvykle... prostě... všechno se dá, pokud člověk chce. Nebo ne?"

,,Takže budeš chodit za námi až z Německa, jo?" zajímal se Adam, který o tom také pochyboval.

,,Nevím, jak to bude fungovat, ale bude to fungovat, jasný? Všechno se dozvíte předem." ujišťoval je Michal. ,,V Praze mám celou rodinu, nemůžu přece odejít navždy."

,,Asi jako někdo, kdo odejde do Ameriky a slíbí, že bude své rodiče navšetvovat. No po čase zjistí, že se mu nějak nechce. Přijde jednou, podruhé, a pak to zůstane jen u telefonátů a dopisování..." zapojila jsem se do jejich konverzace i já, protože si myslím, že je rozdíl bydlet v Praze a někde jinde v Německu.

,,Amerika je trochu dál, nemyslíš? Je až za oceánem. To bys měla vědět... Do Česka je to jen pár hodin autem nebo vlakem." ohradil se Michal.

,,Já vím, kde je Amerika. Vůbec o ní nemluvím proto, že je tak daleko. Chtěla jsem jen říct, že lidé slíbí všechno, ale jakmile se jim někde zalíbí, už se nechtějí vrátit. Alespoň ne tak často, jak původně chtěli. A je úplně jedno, kam se přestěhují..."

,,Uvidíme, jak to bude Michal zvládat, Naty. Jak už jsem řekl, stát se může leccos." znovu se ujal slova David. ,,Každopádně, nikdo z nás neví, co ho čeká zítra, natož ještě o půl roku. Dnes jsme tady, tak si to užívejme, co nejvíc to jde!"