Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola čtyřicátá první: Svatba i pohřeb 1

Tak a jsem to podělala... Pohřbila jsem svou a Davidovu minulost, přítomnost i budoucnost... A přirozeně, stydím se za to. Nějak jsem to nedokázala zastavit a teď se už čas nedá vrátit zpět...

Abych byla přesná, stalo se to ještě v květnu, pro srovnání, je červenec. Neměla jsem chuť se s tím někomu svěřit, protože je to hrozná věc, ale asi je načase s tím něco dělat. Musí to všechno ven...

22. května, osm dní před svatbou Kristýny a jejího snoubence, musel David odnést Michala do nemocnice. Jeho mámě se náhle zhoršil stav, a podle lékaře jí zbývalo jen pár hodin života. Tenhle šok, na který možná byl, a možná nebyl, Michal připraven, snášel velmi špatně, (David mi říkal, že ho asi popadl nějaký silný panický záchvat nebo co), a tak s ním raději šel na pohotovost, protože nechápal, co se děje.

Následující hodiny se David snažil Michalovi všemožně pomoci. Choval se jako by šlo o jeho rodinu a i myslí byl pořád s ním. Bylo jedno, jestli ležel na posteli a sledoval televizi, bylo jedno, jestli seděl za počítačem a sepisoval nějaké údaje... Byl pořád nervózní a poněkud i podrážděný.

Většinou se to projevovalo tak, že mi vyčítal hlouposti, nebo mi s nechutí odpovídal, ale vyeskalovalo to až do bodu, kdy mi pěkně vynadal. A o tom, zda to bylo zaslouženě, bych možná polemizovala...

Někdo mi totiž z neznámého profilu poslal zvláštní fotografii (samozřejmě, že můj první odhad byl okamžitě Jakub, ale na tom tehdy stejně nezáleželo), no a jakmile jsem si to trochu přiblížila, hned jsem na tom obrázku poznala Davida i jeho bývalou kolegyni Alici. Byli v nějaké kavárně, seděli naproti sobě a pili kávu. Čili, jak mě už znáte, určitě si dokážete domyslet, jaké myšlenky mi asi vířily hlavou.

Když mi ta zpráva přišla, seděli jsme s Davidem v obýváku a oba jsme řešili to své. Trošku jsem asi vzbudila podezření, když jsem se na něj z ničeho nic otočila, ale stejně nijak extra tomu pozornost nevěnoval. Mimo to, váhala jsem, jestli se mu mám o tom zmínit, když jsme si ten den sotva povídali, ale byla jsem z něj tak naštvaná, že do hodiny jsem to přece jen vytáhla...

,,Vyhazuješ mé peníze za nehty, jen aby sis je pak okusovala?" poznamenal ironicky.

,,Jo."

,,Aha... tak to si příště asi rozmyslím, jestli ti něco dám."

,,Nějak to přežiju."

,,Z čeho máš nervy?" podíval se na mě. ,,Celej den jen sedíš doma a-"

,,A ty?" skočila jsem mu do řeči.

,,Já? Co já? Od rána do večera pracuji."

,,Jasně, já zapomněla... Dokonalej Davídek, že jo. Úplně svatej."

,,O čem to zas mluvíš?"

,,Nechceš mi raději něco říct?"

,,Něco bych měl??" zatvářil se nechápavě a vzal ovladač do ruky.

,,Jsi mi řekl, že se svojí kolegyní jsi už dávno skončil!"

,,Co-"

,,No s Alicí přece!" doplnila jsem naštvaně.

,,Vždyť jsem s ní nikdy nic neměl. S žádnou jsem nikdy nic neměl. Vždyť to víš."

,,A ta pusa tehdy? To bylo také nic?" zamračila jsem se ještě víc. ,,A mimo to... někdo mi poslal fotku, jak sis s ní dával rande v kavárně."

,,Aha..." trochu se stáhl, ale jeho výraz mluvil jasně - věděl, na co narážím.

,,Proč mi lžeš?"