Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola třináctá: Pauza

Ještě štěstí, že v tu chvíli byla se mnou Monika, jinak bych zareagovala velmi impulzivně a okamžitě se s Davidem rozešla. Měla jsem sto chutí tam jít a tu ženskou pořádně profackat. A potom i svého přítele. Ten pocit, který ve mně probudili, se nedal slovy ani popsat. Tak já se mu snažím, krok po krůčku, věřit, naivně doufám, že všechno, co mi říká, je 100% pravda, a on zatím vozí svou sexy kolegyni po městě, a ještě se muchlují.

Monika se mě snažila uklidnit tím, že on ji od sebe ihned odstrčil, ale jelikož jsem to neviděla, protože jsem od nich právě tehdy odvrátila zrak, nedokázala jsem zhodnotit, jak to myslela. A jestli vůbec to byla pravda. Možná mě jen chtěla uchlácholit, abych něco nevyvedla. Možná mě jen chtěla uchránit od něčeho, čeho bych později litovala...

Tak jako tak, poté, co si David nastoupil do svého auta a odešel pryč, jsem poprosila Moniku, ať mě doprovodí domů. Ty zrušené nákupy mě mrzely, ale nenamítala. Chápala, že ať už je to jak chce, byla jsem rozhozená a myslí úplně jinde. Slíbila jsem však, že jakmile se to vyjasní, určitě se setkáme a dokončíme to, co jsme začali.

Nebudu lhát. Tvářit se před Davidem, že je všechno v pořádku, dávalo zabrat. Obzvlášť, když se jednalo o tak závažnou věc, jakou byla ta pusa. Nebyla jsem si jistá, jestli mám čekat, nebo to vyklopit a sledovat jeho reakci. Nevěděla jsem, jestli chci slyšet jeho verzi příběhu, protože jsem na vlastní oči viděla to, co se stalo. Už nešlo o mou neopodstatněnou žárlivost, teď to bylo vážné.

Na druhou stranu, ještě ten den, kdy jsme spolu seděli před televizí v obýváku, jsem na něm zpozorovala, že je nějaký nesvůj. Snažil se udržet oči na obrazovce, ale pořád se otáčel směrem k oknu. Byl hluboce zamyšlený a znepokojený. Nyní jsem už neměla důvod pochybovat o tom, že odpoledne ve městě jsem viděla zrovna jeho. Týraly ho výčitky svědomí... 

Kdyby jen věděl, že já jsem přesně věděla, co ho trápí...

,,Jsi v pořádku?" zeptala jsem se.

,,Cože? Jo, jasně."

,,Určitě?"

,,Jo, určitě."

Z jeho krátkých odpovědí jsem usoudila, že mi to sám od sebe neřekne. Usmál se, a dál se tvářil, jako by nebyl duševně přítomen.

,,Tak fajn..." rozhodla jsem se, že ho do toho nutit nebudu. Alespoň uvidím, jak dlouho mi to bude tajit.

,,Naty? Přemýšlel jsem... Nechceš jít zítra někam ven?"

,,A kam přesně?" podívala jsem se na něj.

,,Nevím, do parku? Na procházku?"

,,Chceš se jít procházet, protože mi chceš říct něco důležitého?" vyhrkla jsem na něj bez přemýšlení.

,,Co? Nic takového jsem neřekl, vždyť-"

,,Já jen... prostě..." snažila jsem se to zachránit. ,,Když jsme byli naposledy ven, na Petříně, oznámil jsi mi, že se budeme stěhovat."

,,To ano, ale tentokrát nic důležitého nemám."

,,,Aha." přepla jsem na jiný kanál a dále konverzaci nerozvíjela.

,,Děje se něco?" zkoumavě si mě prohlížel.

,,Ne, ne. Co by se mělo dít?" odpověděla jsem trochu nervózně.

,,Nevím. Zdáš se mi poněkud napjatá."

,,Asi jsem jen unavená..."

,,Užila sis setkání s Monikou? Byli jste někde?"