Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola třicátá devátá: O co mu v konečném důsledku jde?

Asi jsem naivní a hloupá, ale rozhodla jsem se, že dám Davidovi ještě jednu šanci. Třetí a zároveň poslední. Pečlivě jsem zvážila všechny plusy a minusy, popřemýšlela jsem nad tím, proč jsem si s ním vůbec začala, co mi náš vztah pořád dává... Ale samozřejmě, že právě ta nabídka svatby, se kterou David za mnou přišel, byla pro mě tím rozhodujícím faktorem.

Vážně jsem nečekala, že za mnou přijde s takovým návrhem. Byla jsem v tom, že David svůj názor nikdy nezmění, vždyť mi i sám řekl, že se jeho ženou nikdy nestanu, a najednou taká změna! Já si sice uvědomuji, že pravděpodobně dobře věděl, co dělá, a dobře věděl, jak si mě přitáhnout k sobě zpátky, ale měla jsem to odmítnout? Vždyť... co si budeme vykládat? Já tu  svatbu chci, a chci ji víc než cokoli. Jasně, že jo!

Kromě toho jsem silně přemýšlela i nad tím, jestli to mám někomu říct. Vím, že mi dal David slib, a skutečně věřím, že ho splní, ale... co když přece jen ne? Jak by to vypadalo, kdyby moji rodiče očekávali svatbu a nakonec by se nic nekonalo? Utahovali by si ze mě, a možná by mě podezřívali i z toho, že jsem si to celé jen vymyslela... Ne, dokud nebudou oficiální zásnuby, rodiče se o žádných svatebních plánech nemohou dozvědět.

Ale znáte mě. Téma svatby je pro mě velká věc, a tak jsem to nemohla zamlčet úplně přede všemi. Potřebovala jsem slyšet na danou situaci cizí názor, a jaká bych to byla kamarádka, kdybych se o něčem takovém neporadila s Mončou? Čili hned jak jsem si začala být jistá, že se vracím do Prahy, jsem zavolala své nejlepší kamarádce a poradila jsem se s ní.

Ona mi řekla, že to už mě mohl rovnou požádat o ruku, ale na druhou stranu si myslí, že u Davida je i takový slib velký krok vpřed a měla bych to brát pozitivně. Že dostanu to, co jsem vždycky chtěla, tak proč se neradovat? Podle jejího názoru by bylo krásnější, kdyby mě požádal o ruku za jiných okolností, ale asi Davidovi došlo, že jsem extrémně nedočkavá, a jinak to nepůjde, tak asi kapituloval...

Její hlas zněl jako by se těšila, no zároveň působila zklamaně a lítostivě. Neměla přesně takovou reakci, jakou bych od ní potřebovala, ale vzhledem k tomu, že se obě řídíme heslem upřímnost nade vše, jsem byla připravena na cokoli...

***

Ve středu odpoledne jsem Davidovi oznámila své rozhodnutí, a ten mi slíbil, že se hned po práci u mě zastaví a odveze do Prahy. Nebyla to dlouhá konverzace, přece jen byl v práci, ale i za tak krátkou dobu si neodpustil připomínku, že jsem měla zavolat už dávno.

Co se rodičů týče, ti mě před odchodem zbytečně netrápili, jen mi řekli, ať je navštěvuji častěji, a to spolu i s Davidem. Táta mi řekl, že jsme tam u nich vždy vítáni, a máma mi pro Davidla dala nějaký dezert, protože tušila, že se nezdrží dlouho, a popřála našemu vztahu, co nejméně hádek. Oba mi následně dali pusu na rozloučenou a já jsem jim pak už jen z Davidova auta zakývala, co udělal i on.

V AUTĚ / NA CESTĚ DO PRAHY

,,Taaak... jaký si měla den?" 

 ,,Normálka..." odpověděla jsem nezaujatě. ,,A ty?"

,,Pracovní. Jako vždy..."

,,Skvělý..."

,,Ale ráno jsem byl u zubaře."

,,Vážně?"

,,Jo. Od pondělí večeře mě bolel zub... a bylo to dost k nevydržení... tak jsem to vzdal a šel."

,,Aha. A je ti teď líp?"

,,Určitě. Ale ještě pořád cítím, jak mám tu levou stranu... poněkud necitlivou."