Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola osmnáctá: Co ti řekl doktor?

,,Já nemám slov. Jseš největší kretén, jakého jsem kdy potkala..." zakroutila jsem hlavou. ,,Úplnej cvok."

,,Přestaň. Myslíš, že jsem z toho nadšenej?"

,,Jsi. Necháš se zneužívat a-"

,,Natašo!" popadl mě za rameno. ,,Víš, že to dělám jenom pro nás."

,,Nic pro nás neděláš! Pouze mě ničíš!" trhla jsem sebou.

,,Lásko... Nezlob se na mě. Doufal jsem, že nám to tentokrát vyjde."

,,Nic mi neříkej... Vůbec mě to nezajímá."

,,Ale no tak." David pohodil rukama. ,,Natašo."

Byla jsem z něj naprosto zklamaná. Doslova mě vyměnil za práci, a bez jakéhokoli zaváhání. Ani se z toho nepokusil nějak vycouvat. Ani nezáleželo na tom, že jsme zrovna nebyli v Praze. K čemu jsou nám peníze, když si je nemáme kdy užít?!

***

Mimochodem, celou cestu domů jsem s ním nepromluvila ani slovo. Neměla jsem mu co říct. Takhle sobecky se ke mně málokdy choval, ale fakt mě tehdy neskutečně vytočil. Dělá víc než by musel, a ještě i tu krátkou dovolenou mu vezmou. Protože s tím souhlasil. Tohle jsou Davidovy priority...

***

Kromě toho moje ruka do večera hodně otekla. Procházeli jsme Linzem, čili jsme ještě nebyli ani za českými hranicemi, a ta bolest začala docela sílit. No snažila jsem se tvářit, že mi nic není, protože jsem nechtěla Davida znepokojovat, a tak jsem si to zápěstí jen jemně masírovala.

Když jsme však přišli domů, vážně jsem zvažovala, jestli nepůjdu na pohotovost. Nevypadalo to dobře, doma jsme neměli žádný lék proti bolesti, a znovu mě napadlo, jestli náhodou nemám tu ruku přece jen zlomenou. Ale poté, co jsem se s Davidem začala hádat, jsem si řekla, že s tím počkám do rána. Nechtěla jsem, aby mě doprovázel...

***

Vůbec se necítil provinile, dokonce mi vyčítal, že se chovám jako malý dítě. Že tu dovolenou zaplatil on, a že nemám důvod s ním takhle mluvit. Řekl, že bych mu měla být vděčná za všechno, co pro mě dělá, a co všechno ještě plánuje udělat. Že bych měla být více tolerantní, že bych ho měla podporovat, a tak dále... Na chvilku jsem také ztratila řeč, protože jsem si myslela, že se to bude snažit urovnat, a ne ve mně vyvolávat pocity viny. Netušila jsem, co mu mám na to odpovědět. Ale byla jsem z toho, tak jako tak, zklamaná. Hluboce zklamaná...

Ještě před odchodem mi chtěl vynahradit čas, který na mě kvůli dobrovolným přesčasům neměl. Působil odhodlaně a tak, že udělá všechno proto, abych byla spokojená. Jak mě mohl takhle zradit a pak se tvářit, že on za nic nemůže?! Kdyby mě ta pravá ruka nebolela, asi se neudržím a dám mu za tu emoční manipulaci facku.

No namísto toho jsem ho od sebe odstrčila a šla si lehnout do postele. Po pár vteřinách se přidal ke mně, ale trucovitě jsme se ignorovali. Tiše jsem přemýšlela nad vším, co mi řekl, a jakým tónem... Jakoby mé pocity byly irelevantní. Jako bych ani neznala tuhle stránku jeho osobnosti... Z naděje, že si s Davidem užiju krásný týden se tak vylíhla dvojnásobná bolest - naražená ruka i zlomené srdce. Upřímně se mi chtělo brečet, ale naštěstí jsem to dokázala na poslední chvíli potlačit. Otřela jsem si vznikající slzu ze svého oka a dál hleděla do zdi...

***

Těžko se mi usínalo, celou noc mi bylo nepohodlně, všechno mě iritovalo, a ráno to přirozeně pokračovalo. Nestihla jsem si ani zalít kávu, a už jsem byla znovu podrážděná. Kvůli ruce mi vyklouzl oblíbený šálek a roztříštil se po kuchyňské podlaze.