Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola dvacátá sedmá: O nic nešlo

První svátek vánoční také neprobíhal nejideálněji, ale aspoň jsem se s Davidem nehádala. On se díval na televizi, a já jsem se učila na zkoušku, která na mě čekala hned po Silvestru - druhého ledna. Byla to jedna z těch obtížnějších zkoušek, proto jsem nic nechtěla nechat náhodě, a tvrdě jsem studovala každý volný den.

Celý den mě nikdo nevyrušoval, a z ložnice jsem vyšla jen tehdy, když jsem si šla udělat čaj. V podstatě jsem Davida viděla jen když jsem stála v kuchyni a čekala než sevře voda. Na moment jsem zahlédla jak kouká na Šíleně smutnou princeznu a jí přitom zákusky od své mámy. Sám od sebe ale za mnou ani jednou nepřišel. Asi se na mě pořád zlobil za ten včerejšek, no ale co. Trošku jsem se zlobila i já. A tak, jak už jsem řekla, zalila jsem si čaj a vrátila jsem se s ním do pokoje.

26. prosince to už bylo lepší. Důvod byl samozřejmě prostý - David měl narozeniny. Věděla jsem, že si zavolá své kamarády, svoji tradici pořád dodržuje, i když ne vždy v původní sestavě... Ale to, že k nám přijde jeho matka, to mi nesdělil. Byla jsem jako opařená, když jsem akorát utírala stůl v kuchyni a zaslechla jsem její hlas z chodby...

,,Je Nataša doma?" trochu šeptala.

,,Jistě. Proč by nebyla?" David jí odpověděl.

,,Zdravím." nahlédla jsem do chodby a snažila se tvářit co nejpřátelštěji.

,,Tady jsi... Já nic. Jen... jestli si náhodou nešla na zbytek Vánoc k rodičům. Dnes má David narozeniny, tak aby nezůstal sám."

,,Nevím o co vám jde. S Davidem nechodím první rok... Moc dobře vím, jaký je dnes den..."

,,O nic. Nebuď hned vztahovačná..." okamžitě zareagovala a otočila se k Davidovi. ,,Všechno nejlepší, Davídku. Odpusť, otec nemohl přijít. Ale také ti přeje všechno nejlepší."

,,A proč nemohl-" začal David, ale odpověď dostal rychleji než stihl dokončit otázku.

,,Je nemocný. Nevím, jak se to stalo, ale má chřipku..."

,,Aha... Nezmiňovala tvoje máma, že ji škrábe v krku? Možná je nemocná i ona?" David se otočil ke mně. ,,Volala jsi s ní?"

,,Ne, nevolala. Jen mi psala zprávu ať ti popřeji všechno nejlepší... Ale i kdyby byla nemocná, určitě nikoho nenakazila schválně."

,,To ani nikdo neříká. To je nám naprosto jasné." ozřejmila Davidova máma a položila si kabelku na sedačku pod zrcadlem.

,,A neměla bys být teď s ním, když je nemocný?" zeptal se David, jehož otázka mě trošku překvapila.

,,No... je s ním tvá sestra. Pár hodin to beze mě zvládnou, ne? Musela jsem vás přece přijít navštívit." usmála se nejistě, a já s Davidem jsme se na sebe nechápavě podívali. ,,Nebo jdu nevhod? Otravuji vás?"

,,Nyní chcete slyšet pravdu, nebo-" vyklouzlo mi z úst, ale David okamžitě zakročil a zeptal se místo mě: ,,Proč bys měla? Ne, ne. Jen pojď dál. Dáš si kávu nebo čaj?"

,,Přesně. Dáte si něco?"

,,Nedělejte si starosti. Přišla jsem jen na chvilku. Stačí mi i obyčejná sklenice vody."

,,Určitě?" pozvedla jsem obočím.

,,Jo. Určitě." dodala a objala Davida kolem paže.

Dívala jsem se jak kráčejí směrem ke kuchyni, a pomyslela jsem si, že tohle snad ani nemůže být pravda. Neprošli ani dva dny a už je zase v mé přítomnosti. Především v Davidově, ale naneštěstí, on zde nebydlí sám, ale se mnou. Mohla jsem tak nanejvýš překroutit očima a tvářit se, že mě její návštěva skutečně nevyvedla z míry. Což ale nebyla pravda, chápeme se.