Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola čtyřicátá třetí: Mé selhání

Nebo si tedy alespoň myslím, že jsme spolu spali... Hele... nevím to určitě, měla jsem výpadky paměti...

Vzpomínám si, že mě Jakub doprovodil až do bytu... Pak mi pomohl zout se... s velkou pravděpodobností byl i ten, který mě odnesl do postele... a pak nevím... Ráno, když jsem se vzbudila, jsem měla na sobě jen spodní prádlo a pořádnou migrénu...

A jednu podezřelou zprávu na Messengeru:

J: Dík za skvělý večer. Byla to nezapomenutelná noc!

Což mě samozřejmě ihned odrovnalo...

N: Jak to myslíš? naťukala jsem váhavě, no zároveň nervózně.

J: Ty moc dobře víš jak ;-) zareagoval téměř okamžitě.

N: To tedy nevím, ty blbečku! K ničemu mezi námi nedošlo!

J: Važ slova, jo? Není moje vina, že jsi byla opilá natolik, že si včerejší noc sotva pamatuješ...

Začínala mě chytat úzkost a panika. Vážně se něco stalo?

N: Žerty stranou, Jakube... Tohle není vtipný...

J: Já si ale nedělám srandu.

N: Děláš! Přestaň mě už pronásledovat ku*va!

J: No ták... V noci jsi byla milejší...

N: Dej mi pokoj!

Odepsala jsem ještě jednou a položila mobil vedle sebe na postel. Cítila jsem se mizerně, srdce mi bilo jako o život a bolest hlavy se nadále stupňovala. Určitě mi lhal, snažila jsem se sama sebe přesvědčit, no z nějakého důvodu jsem měla silné pochybnosti...

J: Neboj, bude to naše malé tajemství... Já to Davidovi neřeknu... Stálo v zprávě, kterou jsem si zobrazila o několik minut později, ale rozhodla jsem se to už dál nerozvíjet.

Raději jsem na sebe hodila tričko a odkráčela z ložnice do koupelny. Moje hlava ještě pořád pracovala na minimální výkon, takže... potřebovala jsem si opláchnout obličej studenou vodou a dát si rychlou sprchu, abych trochu vystřízlivěla. 

Cítila jsem se opravdu zvláštně. V mém nitru mezi sebou bojovaly pocity prázdnoty, viny, studu, zlomeného srdce... vše najednou. Nikdy předtím jsem takový zvláštní pocit neměla, těžko se to popisuje jednoznačnými slovy...

Pak jsem vyšla ze sprchy, oblékla jsem se a udělala pár hlubokých nádechů a výdechů, abych se uklidnila. Úzkost se mě však nadále držela a neustupovala... Nemohla jsem se ukázat Davidovi v takovém stavu, takže jsem si ještě jednou pustila studenou vodu a oběma rukama ji šplouchla na sebe. Přála jsem si, aby to všechno byl jen špatný sen, a ne krutá realita... Nemohla jsem klesnout tak nízko... Nemohla jsem podvést Davida... Nevěřila jsem tomu...

***

O několik minut později jsem vešla do kuchyně, ve které jsem nakonec nikoho nenašla. Myslela jsem, že David už bude v takovou dobu vzhůru, ale zjevně nebyl. Ležel v obýváku na gauči, se zapnutým notebookem na stole a spal. Krátce po dvanácté.

Tak jsem ho nechala na pokoji a šla si udělat kafe. Neměla jsem sice na nic chuť, ale bez kávy bych se ani nehnula. Co se týče jídla, na to jsem však nemohla ani pomyslet, protože po včerejšku mi bylo na zeblití - jak z pomyšlení na alkohol, tak z Jakuba.

Přemýšlela jsem nad tím, že bych zavolala Monice, ale nebyla jsem si jistá, jestli si o tom momentálně chci s někým dalším popovídat. Chtěla jsem slyšet něčí názor, to jo, nějakou radu, nějakou útěchu... ale pocit studu mě od toho odrazoval. Zasloužila bych si tu útěchu, když jsem vyvedla něco tak hrozného? Pochopila by to Monika, když Davida vidí v tak pozitivním světle, ať se děje, co se děje? Možná by byla ze mě natolik zklamaná, až by mě zavrhla... Nevím, jen se snažím zjistit, jaké reakce bych mohla očekávat.