Asi si dokážete představit, co se dělo dál. Jakmile jsem přišla na pokoj, zavřela jsem se v koupelně a rozplakala se. Netrvalo to dlouho, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat ven. Když jsem se přibližně za 5-10 minut uklidnila, opláchla jsem si tvář vodou, smyla šmouhy ze spirály pod očima a šla si pak lehnout na postel.
Chvíli jsem zírala na strop a přemýšlela nad Davidovými slovy, pak jsem se převrátila směrem k oknu a napsala Monice: Zase jsme se pohádali...
Viděla jsem, že je momentálně aktivní, takže ani o minutu na to, mi odepsala: Já už ani nevím, co ti na to říct...
N: Nic. Já jsem věděla, že to dopadne takhle.
M: Co se stalo? Přiznej se, že jsi ho k tomu znovu vyprovokovala...
N: Mončo, prosím, nedělej mi výčitky ještě i ty...
M: Co chceš ode mě vlastně slyšet? Je neskutečné, že s ním nevydržíš ani jeden víkend bez hádky.
N: Já jsem se s ním nechtěla hádat.. :(
M: Tak co se tedy stalo?
N: No... jak to jen říct. Jde o Michala... David ho chce finančně podpořit a já jsem zásadně proti.
M: A když jsi mu řekla, že jsi proti, tak se začal s tebou hádat? Jen tak?
N: Ne tak docela. Je toho víc...
M: Kdy se vrátíte? Zítra, že? Pokud chceš, můžeš přijít ke mně na čaj a promluvíme si o tom... Teď trochu spěchám.
N: To je dobrý nápad... A kam jdeš?
M: Na jedno setkání. Povím ti o tom zítra, ano? Zatím ahoj.
Rozloučila se Monika, a ani jsem nestihla odepsat, přišel David. Sice se na mě podíval, ale ani zdaleka se netvářil tak, že by si chtěl povídat nebo se usmiřovat. Vzal si svůj notebook ze stolu a odešel s ním do vedlejší místnosti. Zavřel za sebou dveře a pokud jsem dobře slyšela, tak se i zamkl. Pomyslela jsem si, že dosud nic podobného neudělal a dostala jsem vážně strach, že tentokrát je skutečně vytočený. Extrémně vytočený...
***
Ten den jsem v podstatě vynechala večeři, protože jsem na nic neměla chuť, a raději jsem se pokusila co nejdříve usnout. Na to, že mě situace ohledně Davida trápila, jsem se ponořila do říše snů poměrně rychle, ale vzbudila jsem se v momentě, když si přišel David lehnout do postele. Očima jsem se podívala na digitální hodiny, které stály na dřevěné poličce pod televizí v rohu pokoje - ukazovali 22:21. Tehdy to už byly téměř 3 hodiny od kdy jsem usnula já...
***
Pak nastalo pondělí a my jsme se museli začít balit. Nevěděla jsem, jestli se k mému příteli můžu ozvat, protože ráno mi neřekl ani "dobrý ráno", ale tak jsem se ho alespoň zeptala, kde mám svou nabíječku na mobil. Potřebovala jsem slyšet alespoň tón jeho hlasu, nebo ledajakou reakci, abych věděla, na čem přibližně jsem... Zpočátku jsem myslela, že mě totálně ignoroval, ale po vteřině se natáhl a vybral nabíječku ze zástrčky a hodil mi ji na mou stranu postele. Beze slova, aniž by se na mě vůbec podíval.
Tiše jsem mu poděkovala, a dál jsem se s ním nebavila. Cítila jsem, že mě teď nedokáže vystát, tak jsem pokračovala v ukládání věcí do kufru a zbytečně neplýtvala svojí, ani jeho energií...
***
Myslela jsem, že se během té, cca čtyřhodinové, cesty zpět zblázním, ale naštěstí Monika byla na netu. Už jsme byli na území Česka, ale pořád nám chyběli asi 2 hodiny k tomu, abychom dorazili do Prahy. David si mě nadále nevšímal, v jednom kuse se díval jen před sebe na cestu, jako bych ani neexistovala. Jako bych rozzlobila vlastního tátu, který mi následující dny neodpustí to, že jsem porušila něco, na čem jsme se dohodli...
ČTEŠ
Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)
DragosteMýlila jsem se, když jsem věřila, že podruhé to dopadne jinak...
