Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola čtvrtá: Karlštejn

Když jsem naposledy řekla, že David je úžasný chlap, neznamenalo to, že je takový v jednom kuse. Dokázal mě udělat šťastnou, to ano, ale dokázal mě i rozesmutnit. Někdy možná i nechtěně, no v danou chvíli mi na tom moc nezáleželo.

V pátek, devátého září, jsem měla narozeniny. Nečekala jsem, že si na mě vzpomenou všichni, ale aby na mě zapomněl vlastní přítel... Trošku mě to zabolelo.

On byl od rána v práci, já jsem školu neměla, protože školní rok na vysoké začíná obvykle až v říjnu. Nevěděla jsem, kdy a jaké hodiny vyučuje, ale předpokládala jsem, že končil přibližně ve stejnou dobu jako vždy. Tak jsem už nedočkavě sledovala zprávy, jestli mi náhodou něco nenapsal. Ale on pořád nic...

První zprávu jsem dostala až kolem čtvrté, a ani tehdy jsem si nepřečetla to, co jsem chtěla. Oznámil mi, že se mi bude věnovat později, protože mu volali kamarádi (Tomáš, Michal a Adam), a dohodli se, že půjdou spolu někam ven. Prý se neviděli už celý měsíc, a právě ten den to vycházelo všem nejlépe.

Tehdy jsem pochopila, že on na mě opravdu zapomněl. Cítila jsem se naštvaně, i smutně, ale stejně jsem mu to nechtěla sdělit. Říci příteli, že "dnes mám narozeniny", prostě nepůsobilo dobře. A i bez toho, abych to řekla nahlas, mi to znělo trapně.

Naštěstí jsem ale nebyla zbytek (svého) dne sama. Krátce před šestou odpoledne, ke mně přišla Monika, která měla původně jiné plány. Na poslední chvíli si to však rozmyslela, a zůstala v Praze. Kromě ní, přišla i Markéta s Terezou - jedna z nich byla moje spolužačka, druhou jsem poznala právě díky Monice.

,,No ahoj, všechno nejlepší, Natašo." pozdravila mě s úsměvem, hned jak jsem jí otevřela dveře.

,,Ahoj. Děkuji... ale co tady děláš? Neměla jsi být dnes jinde? A proč vůbec klepeš, když máš klíče?" její příchod mě mírně zaskočil.

,,Je s tebou David? Můžeme se k vám přidat?"

,,Přidat se můžete, ale ne, David tady není." odpověděla jsem a odešla do vedlejší místnosti.

,,To jste už skončili?"

,,Ani jsme nezačali. David na mě úplně zapomněl." přiznala jsem smutně a dál si přepínala kanály v televizi, jak jsem to dělala předtím, než přišli.

,,To si děláš legraci, že jo?" Monika tomu nechtěla uvěřit.

,,Kašli na to. Všichni muži jsou stejní..." poznamenala Tereza. ,,Oni si důležitá data nepamatují."

,,To je možné, ale David takový není. Je jiný... opravdu." zastala jsem se ho, protože jsem nechtěla, aby si o něm mysleli něco špatného. I když jsem se na něj zlobila.

,,A co teď? Chceš strávit zbytek pátku o samotě?" přidala se Markétka.

,,Samozřejmě, že ne. Půjde s námi do klubu. Tak jak jsme to plánovali." podívala se na ni Monika.

,,Plánovali? Neměla jsi být dnes mimo Prahy?"

,,Měla, ale nakonec jsem nemusla jít nikam. Pak mi psala Terezka, že se včera pohádala se svým klukem.... tak jsme se dohodli, že se dnes setkáme v klubu a popovídáme si... ale já jsem si vzpomněla, že máš dnes narozeniny, tak jsem tě musela ještě přijít pozdravit a dát ti svůj dárek. Myslela jsem, že budeš s Davidem, říkala jsi, že nic extra neplánujete, tak jsem přišla... a klepala jsem proto, že jsem tě chtěla překvapit."

,,Aha."

,,No tak... na co čekáš? Jdi se převléct a pojďme slavit!" Tereza mi vytrhla ovladač z ruky a vypnula televizi.