Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola druhá: Státnice

Každým dalším dnem, co byl David blíže k ukončení studia, se stresoval tak, jako nikdy předtím. Na začátku roku 2011 byl ještě v pohodě, ale poté, někdy na rozhraní března a dubna, se jeho nálada neustále měnila.

Z mého pohledu za to mohla i jeho prokrastinace, pro kterou si mnohé věci nechával na "později". Sem tam se utěšoval tím, že pokud nestihne napsat diplomku do prvního termínu odevzdání, tak ji předá později, čímž by se neúčastnil státnic před létem, ale až v poslední srpnový týden. Prý tehdy stihne všechno - i napsat svou odbornou práci, i si prostudovat všechna státnicová témata.

Jenže David, i když někdy školu na oko flákal, nikdy to nemyslel vážně. Záleželo mu na tom. On bys neodpustil, kdyby vysokou nedokončil, protože v hloubce duše věděl, že na to má. Jediné, co mu vadilo, byla ta dávka stresu, kterou musel opakovaně podstoupit, aby se do toho vítězného konce dostal. A protože teď šlo "o všechno", nebral to dvakrát nejklidněji.

Takže i tehdy jsem věděla, že udělá všechno proto, aby se státnic zúčastnil v červnu, a ne později. Určitě by to bylo pro něj psychicky náročnější, jít na státnice po prázdninách, bez nároku na nadějný, opravný termín. Měl byl větší stres z toho, že to zkazit nemůže, protože žádné další šance by už nebyly. A v případě, že by šel na srpnový termín po nevydařeném prvním kole, měl by strach z toho, že to znovu nevyjde...

Po několika měsíčním chození s ním jsem zjistila, že se bojí selhání. Neřekl to přímo, dokonce to jednou rezolutně popřel, ale vše nasvědčovalo tomu, že prohru by nesl jen velmi těžko. Alespoň tedy na mě tak působil.

Tak jako tak, tu prokrastinaci jsem mu nemohla vyčítat, protože i já jsem byla jedním důvodem, proč jsi ty školní povinnosti pokaždé odkládal. A když ne já, tak občas i jeho kamarádi, bez kterých opravdu nedokáže existovat.

Musím přiznat, že ta silná mužská přátelství jsem odjakživa obdivovala. Žena má několik desítek kamarádek, a z těch jsou skutečné jen jedna-dvě. Muži si tolik přátelství nevytváří, ale na druhou stranu, cení si jich mnohem víc. Se svými mužskými kamarády zvyknou mít silné pouto, a jen málokdy se dopouštějí pomluvy.

Ale zpět k Davidovu stresovému období. Na konci dubna, když konečně po dnech odloučení znovu přišel ke mně domů, jsem si myslela, že alespoň na chvíli přestane řešit školu. Jenže ať jsme dělali cokoli, hlavou byl stále u ní.

***

,,Sleduješ to vůbec?" zeptala jsem se ho, když jsem si všimla, že se už po několikáté nezasmál na vtipné scéně z filmu.

,,Jo, jasně."

,,Neříkej mi, že zase myslíš na státnice."

,,Zas?" podíval se na mě. ,,Pořád..."

,,Mám v živé paměti, jak jste si dělali legraci z vaší spolužačky... Libuši, že? Že nechápete jak může být někdo tak moc zaujatý školou. Jak to může někdo tak přehánět jako ona... a teď se chováš stejně..."

,,Je snad rozdíl stresovat se celá léta, a stresovat se teprve nyní na konci celého studia."

,,Určitě to zvládneš."

,,Musím. Jiná alternativa nepřichází v úvahu."

,,Nikdy ses mi nezdál, že by to bylo pro tebe až tak strašně důležité." řekla jsem a vypnula jsem televizi, protože nemělo smysl ji dál sledovat.

,,Pokud by to nebylo důležité, nač bych tam vůbec chodil? Chci tím říct, že... když už jsem to vydržel 5 let, tak ať se dočkám i šťastného konce."