Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola devátá: Důvěra

...Vzala jsem mobil do ruky, dívala se na světélkující display s jeho jménem, a chvíli váhala, jestli mám telefonát přijmout. Ano, chtěla jsem aby mi zavolal, a chtěla jsem aby se mi omluvil. Jenže moje „ženské" ego zvítězilo a toužilo Davida ještě pár vteřin potrápit. Nikdy není dobré být muži k dispozici okamžitě, neboť pak to začne zneužívat. Stal se však přesný opak, a David mi už podruhé nezavolal, a ani se ten den už nijak jinak neohlásil. Nepomohla ani moje zpráva, ve které jsem se zeptala, jestli něco potřeboval...

Jeho ignorace mě sice znepokojovala, ale já jsem se snažila vydržet, a už žádnou další zprávu mu neposlat. Možná to byl i jeho záměr... Možná doufal, že když se připomene, a už se neozve, že budu na něj myslet ještě několik hodin potom. Zná mě, takže něco takového by mě vlastně ani nepřekvapilo. Nebo mě vytočil omylem, a chtěl zavolat někomu druhému...

Ne, to rozhodně ne. A štve mě, že mé myšlenky se mě snaží přesvědčit o opaku. V jednu chvíli jsem se cítila jako oběť, a hned na to mě zaplavily pocity provinění. Co když mi řekl David stoprocentní pravdu? Co když byl, a nadále je, naštvaný oprávněně? Co když jsem se jen nechala unést, a teď si kvůli tomu dělám zbytečné starosti?

***

Když jsem naposledy zjišťovala kolik je hodin, bylo půl jedné ráno. Neuměla jsem usnout, tentokrát ne proto, že jsem Davida viděla s někým ven, ale proto, že mi neodepisoval. Ani to se asi nikdy v životě nestalo. A pak se bude divit, proč ho z něčeho podezřívám...

***

Ráno jsem vstala, a první věc, kterou jsem udělala byla, že jsem se podívala na mobil. S mírnou úzkostí, že "co když mi dosud neodepsal", jsem otevřela Messenger a čekala, až se mi načtou kontakty...

D: Promiň, že jsem neodepsal dříve, ale usnul jsem... A ne, nic jsem od tebe nepotřeboval.

To je vše? Pomyslela jsem si a neuměla se rozhodnout, co a jestli, mu mám něco napsat zpět. Tak jsem vzala mobil s sebou a odešla do kuchyně. Udělala jsem si kávu, sedla za stůl a ještě jednou si přečetla zprávu, kterou mi poslal. Kdyby byla Monika ještě tady, zeptala bych se na její názor, ale ta už pravděpodobně odešla do školy, protože jsem našla jeden použitý šálek ve dřezu.

N: Tak proč jsi mi volal? odpověděla jsem mu krátce.

D: Vlastně ani nevím. Nebylo to nic důležitého. I tak bys mi nevěřila, že jo?

N: Mám ti věřit, když mi nedokážeš odepsat ani na zprávu? Co se mimochodem nikdy dosud nestalo... Stejně jako to, že jsi mi pořád před ukončením hovoru řekl, že mě miluješ. Včera ale ne. Protože jsi seděl v autě se svou kolegyní, že?

D: O čem to zase mluvíš? odepisoval mi okamžitě.

N: Já myslím, že víš.

D: Řekl jsem ti, že tě miluji. A přestaň mě už obviňovat, jo?

N: Nic jsi mi neřekl. To já jsem ti řekla, že tě miluji... ty jsi mi neřekl absolutně nic! rozzlobeně jsem mu odepsala a šla si umýt zuby do koupelny. Vůbec jsem si neuvědomila kolik je hodin, přitom za hodinu jsem měla být ve škole a prezentovat svůj projekt.

***

Dokud jsem neměla po prezentaci, ani jsem Messenger neotevřela. Nechtěla jsem se rozptylovat tím, co mi David odepíše, resp. odepsal, protože daný projekt byl pro mě velmi důležitý. Tak jsem si odstavila chat ještě doma, předtím než jsem vyšla na ulici. Jasně, v hlavě jsem si vytvářela několik scénářů, co mi tak mohl odpovědět, ale dělala jsem vše pro to, abych se soustředila na školu. Například jsem si představovala jak prezentuji, a procházela si své argumenty, které jsem chtěla při svém projevu použít. Dobrá příprava je základem úspěchu, ne?