Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola dvacátá první: Proč mi nedáš ještě šanci?

,,Máš se?... Poslyš, jsem moc rád, že si přijala pozvání na kávu... Chybíš mi a chci ti-"

,,Přestaň s tím, Davide. Jdi rovnou k věci... Za necelou hodinu musím být v práci." řekla jsem nekompromisně a bez úsměvu. Po všech těch dnech dolézání, jsem s ním šla do kavárny si promluvit, doufaje, že to ustane. Nestála jsem o žádné další vyznání.

,,Máš spoustu času..." poznamenal. ,,Hele, vím, že to nechceš poslouchat... ale nemůžu na tebe přestaň myslet. Udělal jsem velkou chybu, když jsem tě nechal odejít."

,,Jo? Zjistil jsi, že se se svou matkou nemůžeš vyspat?"

,,Nepřišel jsem se sem hádat, tak mě laskavě neztrapňuj primitivními komentáři... před lidma... Co si to o mně myslíš?"

,,Vadí ti, když se někdo na nás dívá? Máš snad pocit, že já jsem se cítila jinak, když jsi řval mé jméno na ulici pod okny? Jako nějaký zoufalec?!"

,,Nevěděl jsem, jak se k tobě dostat. Byla jsi tak blízko, a zároveň tak daleko... na nic jsi nereagovala... Vážně jsem nevěděl, co mám dělat, tak jsem si myslel, že tohle zabere... A jo, byl jsem neskutečně zoufalý. Potřeboval jsem s tebou nutně mluvit."

,,Napadlo tě vůbec , že s tebou možná mluvit nechci?"

,,Nooo... doufal jsem, že to zabere, na ostatní jsem nemyslel... Uběhl tehdy týden, co ses odstěhovala, a svým způsobem jsem byl přesvědčen, že se už dávno vrátíš. A když se tak nestalo, byl jsem připraven udělat cokoliv, jen abychom si mohli promluvit."

,,Nyní máš možnost. Tak mi řekni, co máš na srdci a já zase zmizím." pomíchala jsem si lžičkou kávu a následně se jí napila.

,,Zmizíš? A kam? K Monice? Myslíš, že to takhle může fungovat do nekonečna?"

,,Ne. Do práce... a cestou se ještě musím zastavit v bance."

,,Je sobota dopoledne. Pochybuji, že je nějaká otevřená... Proč mi lžeš?"

,,Tak mi už řekneš, co jsi chtěl?!" ignorovala jsem jeho otázku.

,,Chci aby ses vrátila. To je snad jasný, ne?" napil se kávy i on. ,,Potřebuji tě..."

,,Já si spíš myslím, že potřebuješ svoji mámu... Za tu dobu, co jsem u tebe nebyla, jsem si uvědomila, že se od ní nedokážeš odtrhnout. Nejde to... A v podstatě... pro mě jsi jen nevyzrálý, mladý kluk."

,,To rozhodně nejsem. Nebydlím s ní, nečekám od ní žádnou finanční pomoc, a vídám ji jen párkrát do roka." neakceptoval můj pohled na věc. ,,Odkdy spolu chodíme... nebo bydlíme... za ní téměř vůbec nejezdím. Ale nějaký kontakt s ní udržovat musím. Je to přece moje máma... Dělá chyby, to ano-"

,,Přestaň už... Neomlouvej ji!" naštvaně jsem se mu podívala do očí. ,,Ještě jedno slovo a jdu okamžitě pryč."

,,Promiň... Chci říct, že... máš pravdu. Neměl jsem teď v plánu něco popírat... Ale určitě chápeš, že jako její syn... jsem jí minimálně vděčný za to, že jsem tady. Nechci si ji znepřátelit."

,,Tak to jako přítel za moc nestojíš..."

,,Ty mi nerozumíš. Nemyslím to tak... Ale víš co, je to vlastně jedno."

,,To je jako všechno, co jsi mi chtěl říct, jo?" nespouštěla jsem z něj zrak.

,,Ne... Jde o to, že jsem se zachoval jako idiot. A cítím se hloupě... Zjistil jsem, že to s mámou byla všechno pravda."

,,Vážně nevím o čem mluvíš?! Co všechno?!"

,,Když jsi odešla a nereagovala si na žádné zprávy, ani telefonáty... navštívil jsem ji... Svou mámu. Po třech dnech jsem pochopil, že to s tím odchodem si asi myslela vážně. Že už to není žádná výhrůžka. Že jsi doopravdy pryč a prostě... že to myslíš vážně, chápeš... Potřeboval jsem se s někým poradit, a tak jsem šel za ní."