Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola dvacátá šestá: Nic vám neuteče

Celý ten večer jsem už nepřemýšlela nad ničím jiným, než nad tím, že David se mnou budoucnost neplánuje. Snažila jsem se tvářit, že jsem žádná očekávání neměla, ani že mě to netrápí, ale nešlo to. Poslouchala jsem, jak si všichni mezi sebou povídají, jak si vyměňují své historky, a tak podobně, ale i přesto jsem se často vracela k té jedné jediné myšlence, která mě sužovala - žádná svatba.

Byla jsem však ráda, že si mě během večeře nikdo nevšímal... Ale pak se moje máma začala zajímat o mé pocity, později se přidal i můj táta, a už to bylo. Davidova máma se zastávala Davidova rozhodnutí, jeho sestra také, David se vyjádřil neutrálně, jako vždy, no a dál ani není nutné pokračovat. Neřekla jsem vysloveně, co se mi nelíbí, ale očividně si to všichni domysleli. A co jsem jim na to jakože měla říct? Chvíli jsem byla zticha a když jsem to už nechtěla řešit, postavila jsem se a odešla od stolu. ,,Nechte ji tak. Jí to přejde." řekla Davidova máma, když jsem odcházela a mě to mrzelo o to víc...

Jasně, o nic vlastně nejde. Zase přeháním jen já, nikdo jiný. To, co si myslím já, není podstatné. Možná ani David nestojí za to, že?

Povzdechla jsem a sedla jsem si vedle vánočního stromku u nich v obýváku. Sledovala jsem světýlka, která v krátkých intervalech měnila svou barvu, a bezduše přehodnocovala celý svůj vztah s Davidem. Už zas. Cítila jsem se hrozně už jen z pocitu, že znovu o Davidovi pochybuji, a že znovu nevím, jestli je to ten pravý muž pro mě. Je mi úplně jedno kolik vydělává, a že se v práci snaží... naše láska nestojí za nic. Tak to prostě je...

***

,,Nemůžeš alespoň na pár minut hodit své starosti za hlavu a užít si rodinnou večeři?" z ničeho nic jsem zaslechla Davidův hlas, za kterým jsem se bezděčně otočila.

,,Ne, nemůžu..." řekla jsem pohrdavě.

,,Podívej, já moc dobře vím, co tě trápí, ale... nemůžeme to řešit až doma? Beze svědků?"

,,Jak to chceš vyřešit? Ty si myslíš, že jsem zvědavá na nějaké tvé prázdné sliby?"

,,Natašo, prosím... nemluvme zde o tom, jo? Je mi z toho docela trapně..."

,,A mně ne?!"

,,Mluv potichu. Nebo chceš aby sem přišla celá naše rodina?"

,,Pokud by teď někdo stál za dveřmi, vůbec by mě to nepřekvapovalo, víš? Ale stejně, vůbec mě to nezajímá. Ať si nás všichni vyslechnou..."

,,Já už vážně nevím, co ti mám říct. Jsi neskutečně sobecká... Aby ses potom nedivila, proč jsem ti ten prsten ještě nekoupil... Sama si za to můžeš."

,,A ty jsi... namyšlenej kretén." dodala jsem téměř šeptem, ačkoli bych mu nejraději jednu vrazila. ,,Nic od tebe nepotřebuji..."

,,Jak myslíš. Tak si tady zůstaň sama, dokud tě to neprojde. Hysterko."

No a pak odešel. Bez lítosti a bez výčitek se otočil a odkráčel pryč. Chtělo se mi brečet jako malému dítěti, ale raději jsem se zhluboka nadechla a uklidnila se. Nemohla jsem přece před Davidovou rodinou vypadat jako nějaký slaboch... Kdoví, ještě by řekli, že ho emočně manipuluji. Nebo by ho litovali, že chodí s někým tak nedospělým. Nebo... já nevím. Od nich mě už nic nešokuje.

,,Je všechno v pořádku, zlatíčko?" najednou za mnou přišla máma. Moje máma.

,,Cože? Jo, jasně, mami." preventivně jsem si otřela tvář a usmála se na ni.

,,Jsi zklamaná, že ano?"

,,Ne, ne. To vůbec. Proč bych byla?"

,,Natašo... nemusíš se přede mnou přetvařovat."