Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola třicátá šestá: Tvůj kolega se mnou flirtuje

Čekala jsem na Davida asi deset minut, ale pořád nechodil. Začínala jsem se cítit jako zapomenuté dítě v nákupním centru, které je obklopeno cizími lidmi, a nikdo si ho nevšímá, s tím rozdílem, že oslava byla přece jen o něco hlučnější. Mimo to, neustále jsem na sobě cítila Jakubův pohled, čímž moje úzkost nabírala na síle a vážně jsem chtěla odtamtud vypadnout...

Rozhodla jsem se tedy, že se trochu porozhlédnu, kde se David zašil, a nakonec jsem ho našla při třech náhodných klucích, se kterými právě pil vodku. Zrovna se smál na něčem, co řekl muž vedle něj, to mě však neodradilo od toho, abych k němu přišla a požádala ho o minutu svýho času.

,,Můžeš na slovo? Potřebuji s tebou mluvit..."

Všichni se na mě podívali, a David se zvláště chladným pohledem. ,,Jo..."

,,Chci jít domů."

,,Cože?" zkontroloval hodinky. ,,Vždyť je sotva tři čtvrtě na devět..."

,,Je mi úplně jedno, kolik je hodin. Chci odtud co nejrychleji odejít."

,,Asi tě zklamu, ale já nikam nejdu."

,,To myslíš jako vážně?" zamračila jsem se. ,,Jakub ti je důležitější než já?"

,,Proč chceš odejít? Nejsme tady ani hodinu."

,,Jsme tady hodinu a půl..." opravila jsem ho.

,,Proč chceš odejít? Máš k tomu nějaký dobrý důvod?"

,,Je mi nějak divně. Bolí mě hlava..."

,,Kvůli té svatbě, že?"

,,Více méně..."

,,V jednom kuse ti něco vadí... Já ale odtud nechci odejít." rozhodil rukama a na vteřinu se otočil ke klukům.

,,Víš co? Zůstaň si tady... Nebudu se tě o nic prosit. Jdu pryč..."

,,Bože... Proč musíš být tak strašně sobecká."

,,A ty nehoráznej kretén..."

Naštvaně jsem odkráčela k východu a ani jednou se za sebou neohlédla. Vybrala jsem z kapsy mobil a okamžitě si zavolala taxi.

Bylo mi hrozně při pomyšlení, že Davidovi záleží víc na cizích lidech než na mně. Ráda bych mu řekla pravdu o tom, co se skutečně stalo, ale Jakub se trefil do černého. David by mi neuvěřil. Po tom všem, co jsi vyslechl na Michalovu adresu, mi sotva uvěří, že mi někdo jiný ubližuje. Nemalo to smysl...

***

Mezitím co jsem stála na ulici a čekala než přijede vozidlo, jsem začala cítit první kapky deště na svém obličeji. Podle předpovědi dnes nemělo vůbec pršet, proto jsem u sebe neměla ani žádnej deštník, ale naštěstí už byl konec března, takže alespoň taková zima nebyla.

Když za necelých deset minut přijelo auto, odhrnula jsem si navlhlé vlasy z čela a nasedla dovnitř. Hodila jsem svou kabelku na sedadlo, udělala si pohodlí, a teprve tehdy jsem se otočila, abych za sebou zabouchla dveřmi. Byli jsme tak blízko od toho, abychom se už pohnuli z místa, jenže v tom se k nám přiřítil David, který nás na poslední chvíli zastavil...

Řidič mu řekl, že je obsazeno, on mu však hned vysvětlil, že patříme k sobě a bez čekání na zpětnou reakci, se posadil vedle mě. Nepůsobil na první pohled nervózně, no přesto jsme se celou cestu tvářili, jako bychom spolu ani nic neměli. Oba jsme se dívali přes okno opačným směrem, a nedělali si navzájem scény.

***

To nejhorší jsme si nechali na doma...

V momentě, kdy jsme vyšli nahoru po schodech a vešli do bytu, se začal David vztekat. Bez lítosti mi vyčítal, že jsem mu znovu zničila večer, na který se těšil, a že ztrácí trpělivost při každé zmínce na kohokoli svatbu. Prý ho už přestává bavit to, jak se ke všem chovám.