Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola sedmnáctá: S tradicí je konec

Festival byl neskutečný. Nebudu tady psát všechny detaily, ale určitě si to dovedete představit. Tisícky lidí na jednom místě, všude kelímky od piva a na každém pódiu nějaká skupina s vypeckovanou hudbou na maximální výkon. Naposledy jsem něco takového zažila, když jsem poznala Davida - na koncertě Linkin Park. Sice tam nevystoupilo tolik různých umělců, ale ten pocit byl podobný. Všichni se tam sešli ze stejného důvodu - přišli podpořit svého favorita!

Ale aby bylo jasno, nepatřím mezi ty dívky, které při svých oblíbených hvězdách omdlévají. Jsem vcelku průměrná fanynka, která se přijde ráda podívat, lze si i zazpívat, no tam to končí. Obzvlášť když jsem měla vedle sebe Davida. Na festivalu jsem však viděla i dívky, kterým byli ukradeni všichni. A to i jejich vlastní přítel. Byly tak zhypnotizovány tím, koho před sebou viděli, až se některé štěstím rozplakaly.

Přemýšlela jsem, jestli jsem někoho v minulosti zbožňovala do takové míry jako ony, ale nedokázala jsem si na nic takového vzpomenout. Holt, časy se mění, a dnešní mladé dívky mají k hudbě blíž. Mě to nikdy nelákalo - honit se za někým, koho nejen dobře neznám, ale především se asi nikdy, tváří v tvář, nesetkáme...

Každopádně, David byl v ten den ke mně hrozně milý. Od rána se usmíval, a bylo cítit, že se těch koncertů nemohl dočkat. Vždy byl velkým fanouškem hudby, asi jsem to už zmiňovala, čili ten by si nejraději vyslechl všechny. I své oblíbené skupiny, i ty poněkud méně známé skupiny... Rád dává prostor novým věcem, protože jak sám říká, člověk nikdy neví, co ho zaujme, a tak jsme nakonec absolvovali více koncertů, než jsem plánovala. 

Měli jsme vskutku nabitý program, ale do toho všeho, jsme se stihli věnovat i sobě. V jeden podvečer, když jsme čekali na headlinera dne, jsme popíjeli pivo, pak si lehli na deku do trávy a nějaký čas se zamilovaně líbali. To bylo moc hezké. V ten moment jsem žila jen pro Davidovy polibky a nikoho jiného...

Ale zpět do současnosti. David na mě sice festivalem velmi zapůsobil, ale dobrá nálada nám netrvala věčně. V půlce léta začal pracovat pro jednu nejmenovanou firmu, která na první pohled působila až příliš atraktivně. Alespoň tedy z toho, co mi říkal...

Slíbili mu téměř dvojnásobek toho, co dostával dosud. Bylo to lákavé, že jo,  protože s vyšší mzdou bychom si toho mohli dovolit víc. Dále mu nabízely vysoké příplatky za odpracované svátky, nebo také různé benefity, které mohl využívat mimo pracovní dobu. A ještě mnoho dalších věcí, které by mu práce učitele neposkytla. Tím pádem jsem věřila, že učinil správné rozhodnutí, i když mně šlo hlavně o to, aby se už s tou ženskou nikdy nesetkal...

Ale po pár týdnech to přišlo - začal si nosit práci domů. Ne sice každý den, a ne stejné množství, ale měla jsem pocit, že to trochu přehání. Když učil děti, po škole na práci tolik nemyslel a věnoval se (víceméně) pouze mně, občas kamarádům, a také mámě. Teď si nosil notebook i do postele a dokončoval to, co bylo zapotřebí...

,,Máš přibližně 2 týdny do konce zkušební doby, a děláš přesčasy? Abych byla přesnější - třetí přesčas za tento týden. Jseš normální?"

,,Mám to zaplaceno, tak proč ne?"

,,Nevím. Jsi nováček. Předpokládala bych, že dají dokončovat věci někomu, kdo tomu rozumí... Kdo má s tím více zkušeností."

,,Ale já tomu rozumím. Vždyť tam pracuji už třetí měsíc." David se na mě usmál, jako by si pořád nevšiml, že mě jeho počítač vážně štve.

,,Nemůžeš to, prosím tě, odložit když si s tebou povídám?"

,,Ale já tě vnímám, Natašo. Klidně mluv dál."