Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola patnáctá: Pořád myslíš na to, co se stalo?

,,Já nevím, co ti mám na to odpovědět." znovu jsem hleděla před sebe.

,,Aha... Takže ani nevíš, jak chceš dál fungovat, nic?"

,,Víš, že bych nejraději fungovala tak, jak dosud. Ale konečné rozhodnutí nemám..."

,,No jak myslíš..." konstatoval nespokojeně David. ,,Chci ti jenom říct, že mi na nás záleží... Nechci abys odešla." Cítila jsem jak na mě hodil pohled.

,,Jsem unavená. Nemůžeme to probrat zítra?" snažila jsem se vyhnout jakékoli jednoznačné reakci na jeho slova.

,,Jo. Můžeme..." souhlasil, rozepnul si bezpečnostní pás a následně vystoupil z auta. 

Krátce na to jsem udělala totéž. Rychle jsem se rozjela směrem ke vchodu bytovky, no běsnícímu dešti jsem samozřejmě neušla. Samozřejmě ani David ne. Alespoň tedy ne úplně. Oběma navhli jak vlasy, tak oblečení.

V bytě jsme toho moc nenamluvili, každý si vytvořil vlastní program. David se šel připravit na pondělní vyučování, a já jsem si prošla svou večerní rutinou. No a pak jsem si ještě chvilku četla knihu. Pomáhá mi to usnout, obzvlášť když nedokážu utlumit své myšlenky.

***

Následující den, kdy jsem otevřela oči, jsem si pomalu uvědomila, že ležím v posteli sama. Vůbec jsem si nepamatovala, jak jsem usnula, respektive kdy, ale knihu jsem našla na podlaze. Nechtělo se mi vstát, doufala jsem, že je nanejvýš tak šest ráno, ale hodiny ukazovaly 7:18. Čili s velkým sebezapřením jsem přehodila přikrývku přes tu Davidovu, odložila jsem knihu na noční stolek, oblékla si svůj letní župan a odkráčela do kuchyně. 

Rovnou ke kávovaru...

,,Ahoj. Už jsi vzhůru? Myslel jsem, že po včerejším dni se pospíš déle." pozdravil mě David, zatímco třídil nějaké papíry, které měl na stole.

,,Jo, ahoj." polohlasně jsem mu odpověděla, a stiskla knoflík na stroji. Bez kávy mám málokdy náladu na povídání si, obzvlášť, když jsem ji neměla den předtím.

,,Vyspala ses dobře?" pokračoval David. ,,Za chvíli půjdu do práce. Vrátím se kolem druhé..." přiblížil se ke mně.

,,Vím. Tvůj obvyklý čas." nadále jsem k němu stála zády.

,,Chtěla bys pak něco dělat?" dotkl se mých ramen, a choval se jako by se poslední dny nic nestalo. ,,Cokoli..."

,,Ne, ani ne..." nepřestávala jsem být mírně odměřená, protože pro mě ještě nic vyřešeno nebylo.

,,Určitě? Možná by ti to zlepšilo náladu... Oba přece víme, že jsi poslední dny... no víš... poněkud napjatá..."

,,Ano, určitě... Za jiných okolností by sex na usmířenou padl vhod. Tohle je ale úplně jiná situace. Vlastně... je to poslední věc, po které teď toužím." zalila jsem si kafe.

,,Nemyslel jsem na to, ale akceptuji tvou odpověď."

,,Jo? No... nemám chuť ani na nic jiného. A přestaň se tvářit jako by se nic nestalo!" najednou jsem zvýšila hlas.

,,Vůbec se o to ani nesnažím. Chci říct... máš pocit, že vracet se k tomu má smysl? Řekl jsem ti už všechno-"

,,Ano, má to smysl. Pořád vidím jak jste se políbili. Pořád to vidím před svýma očima!!"

,,Víš, že mi je to neskutečně líto. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že po mně nejede... Ale mé úmysly... nebyly nikdy nekalé. Přísahám..." chytil mě za ruku. ,,Proč mi sakra nevěříš? Co mám udělat?"