Takhle jsem si to nepředstavovala (2. díl)

Kapitola třicátá třetí: Valentýn 1

I když jsem si Monice v poslední době často stěžovala na Davidovo chování, její názory jsem si nebrala k srdci téměř nikdy. Vím, že to vždycky myslela dobře, chtěla mi pomoct a tak dále, já jsem však velmi tvrdohlavá osoba, a musím se popálit desetkrát, než pochopím, že něco musím udělat jinak. A měla jsem pocit, že ten moment nastal právě teď.

To znamená, že jakmile jsem se vrátila od Moniky domů, šla jsem za Davidem do ložnice a postavila se před jeho televizi. Už ani nevím na co se díval, byl to nejspíš nějaký dokumentární film, což je v konečném důsledku stejně nepodstatné, ale tedy jsem tam přišla a snažila se získat si jeho pozornost.

,,Můžeš se uhnout? Já se na něco dívám..." řekl nepřátelsky.

,,Všimla jsem si... Promiň, ale musím s tebou mluvit."

,,Pokud sis přišla popovídat o Michalovi, tak mě to vůbec nezajímá... Dovolíš?"

,,Ale je to důležité a musím-"

,,Nemám chuť ani náladu s tebou mluvit, jasný? Tak pokud se dnes nechceš zase hádat, dej mi laskavě pokoj a odejdi z tohoto pokoje..."

,,Co ti sakra je?" ignorovala jsem jeho žádost a dál na něj zírala s hněvem v očích.

,,Chci být sám."

,,Ale já potřebuji-"

,,Nemám zájem! Ty mi nerozumíš? Nech mě být..." zopakoval to, co předtím. ,,Odejdi prosím..."

Koukala jsem na něj s pootevřenou pusou, pak jsem nevěřícně zakroutila hlavou a odešla. V životě mě ještě nevyhodil z žádné místnosti, čili o to víc mě to zasáhlo, (možná jsem si to i zasloužila) ale i tak jsem věřila, že pokud za ním přijdu s omluvou, tak si mě přinejmenším vyslechne. Prostě že se bude tvářit, že moje slova nevnímá, že bude zticha... ale že mě vyhodí? Tak to jsem opravdu nečekala.

Vyšla jsem z ložnice, nadechla jsem se a znovu vydechla, a namířila si to do kuchyně. Napila jsem se vody, popřemýšlela, jak Davida zlomit předtím, než ho to přejde samo od sebe, a v tom mě napadlo, že bych mohla udělat dobrou večeři. Nějakou takovou, kterou jsem už dlouho nedělala, a David ji zbožňuje...

Vím, že jedno jídlo to nespraví, ale usoudila jsem, že by to mohl být docela fajn začátek. Připravila jsem si tedy všechny ingredience, přečetla si detailní recept na internetu, a pustila se do toho. David dobrým jídlem nepohrdne, vždy má lepší náladu, když se nají, takže jsem si byla jistá, že se minimálně potěší i kdyby to nedal najevo. Jediná věc, která mě trošku potrápila byl výběr toho správného pokrmu, jelikož David má rád asi všechno.

Při pohledu na hodiny, které ukazovaly půl šesté pryč, jsem se však přiklonila k zapékaným bramborám se sýrem a brokolicí, což je jednak snadné, poměrně rychlé, a zároveň zdravé. V neposlední řadě je to jídlo, které si dokážu vychutnat i já, takže proč ne?

***

Během toho, jak jsem čekala než se brambory upečou, jsem si sedla na židli a rozhodla jsem se, že se krom dalšího žalování Monice, podívám i na aktuální nabídky práce. Nechtěla jsem, aby si David myslel, že jsem jako servírka skončila jen proto, že znám jeho finanční situaci, ačkoli přiznávám, že pokud by byl švorc, asi to neudělám...

Když jsem si tu stránku otevřela, myslela jsem, že nenajdu nic, co by se ke mně hodilo, jenže inzerátů, které potřebovaly někoho ekonomicky vzdělaného, tam bylo hrozně moc. Samozřejmě, nepočítám-li práci prodavaček, IT specialistů, a podobně... Já jsem však otevírala pouze to, při čemž jsem měla naději, že by mohlo vyjít.