WhyMe?

4.

„Jasně, že můžeš!" řekl rychle Ashton. Tomu jsem se jen zasmála.

Ani jsem si to neuvědomovala, ale Luke mě pořád držel v náruči a já ho objímala kolem krku, abych si nenarazila zadek.

Už to pomalu překračovalo mez trapnosti, tak jsem se ozvala. „Lukey, nechceš mě už pustit na zem, nebo tak?" řekla jsem s tváří nakloněnou k jeho uchu.

„Až tě odnesu nahoru a hodím tě do postele." uculil se jen tak mimochodem a znovu se rozběhl, tentokrát do schodů.

Nechápu, kde bere tu kondičku. Nesportuje ani nic takového, jen spolu provozujeme, jak už jsem se zmínila, profesionální gaučing. Za pár vteřin vyběhl schody a otevřel, a to vážně nevím jak, dveře od mého pokoje a jak slíbil, hodil mě na postel.

Lehnul si vedle mě a pozoroval mě. Bylo to dost divný. „Děje se něco?" Zeptala jsem se, když už mě to začínalo štvát.

On se jenom pousmál. „Těším se na tour, užijeme si to." Jo, a proto jsi na mě tak zíral. Ale vlastně jsem mu musela dát za pravdu.

„Taky se těším. Hlavně doufám, že mi to otec nezkazí." Povzdechla jsem si.

„Nesmí. Bez tebe bych tam nejel!" Řekl hrdě.

„Ale jel, musel bys. Já bych na vás všechny čekala doma, seděla bych na zadku a jedla nuttelu." zasmála jsem se a Luke se mnou.

Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly něco po desáté. Odfrkla jsem si a znovu sebou plácla na postel.

„Luku?"

„Hmm?"

„Přespíš tady dneska?" Pokusila jsem se o prosebný pohled. Ten se mi asi vyvedl, jelikož na to Luke kývl.

„Okay, tak já jdu do sprchy. Za chvilku jsem tady." Oznámila jsem mu a ani nevím proč, ale dala jsem mu pusu má tvář.

Ani nevypadal překvapeně, jen se začal usmívat jak sluníčko. Popadla jsem pyžamo a letěla jsem do koupelny.

Pyžamo to ani tak nebylo. Bylo to triko se Spongebobem a černé šortky. Ano, běžně nosím trika se Spongebobem. Bez ironie. Rychle jsem se opláchla horkou vodou a rovnou jsem si i umyla vlasy. Můj šampon s vůní granátového jablka provoněl celou sprchu.

Vylezla jsem z koupelny a naskytl se mi pohled na Luke bez trika jenom v boxerkách. Asi si o mně většina lidí pomyslí, že jsem úchylná, ale já né, že bych ho očumovala.

„Lucasi, okamžitě vypadni z mojí postele a táhni do sprchy!" On se na mě jen pobaveně koukal.

„Už běžím. Půjdeš se mnou?" Zeptal se s pozvednutým obočím.

„NE!" Vyjekla jsem. Zasmál se a šel do sprchy. „Ručník máš na umyvadle!" Zavolala jsem na něj.

Pět minut na to vyšel Luke z koupelny jen v ručníku. Tohle udělal schválně. Nevzal si nic do koupelny, aby se mohl předvádět.

Zvedla jsem se z postele, došla ke skříni a vytáhla jsem jeho triko a boxerky. Lucas vážněví, jak se na návštevě chovat jako doma, a tak tady má u mě třetinu svého oblečení. Hodila jsem po něm ten uzel látky a šla jsem dolů pro něco k jídlu. Vzala jsem první chipsy, co mi přišly pod ruku a vyšplhala jsem schody. Když jsem vešla do pokoje, Luke už ležel na posteli a bylo na něm vidět, že už pomalu usíná. Pousmála jsem se chipsy jsem odložila na stolek a šla jsem si lehnout k němu.

Byl vzhůru víc než jsem si myslela, a tak hned jak jsem vlezla do postele, zareagoval tak, že kolem mě omotal ruce. Za zvuku jeho pravidelného oddechování jsem usnula.

Jakmile jsem se další den ráno vzbudila, slyšela jsem tiché chrupkání. K mému 'překvapení' původce zvuku byl blonďák v mé posteli. Ještě chvilku jsem se tak nějak válela v hřejivých peřinách, pak jsem se ale překonala a vylezla jsem. Sešla jsem schody a v kuchyni jsem čapla dvě jablka, jelikož už bylo jedenáct a o půl jedné měla přijet Chloé.

Vyběhla jsem schody a doslova jsem vletěla do pokoje. Luka jsem k mému překvapení nevzbudila. Zatím. Dneska bylo krásně, tak jsem Lukovi dala jablko na noční stolek a vydala jsem se na terásku, která byla jen u mého a Mikova pokoje. Sedla jsem si na křesílko a zakousla se do červeného jablka. Nohy jsem si dala na zábradlí a přemýšlela jsem nad tour.

Co když mi to otec nedovolí? Nemůžu tady bejt sama, bez nich. Tři měsíce, to je hodně. Sice bych tady měla Chloé, ale to taky není ono.

„Zase přemýšlíš?" Ozval se za mnou Luke přežvykující zrovna ukousnuté sousto jablka.

„Bojím se, že mě otec nepustí." Kývla jsem se smutným úsměvem. On se na mě jen povzbudivě usmál.

„Tak tě uneseme. A nikdo na nic nepřijde." Zaculil se. Tomu jsem se zasmála.

„Jo a ty mě schováš do kufru. Nebo do klece a dáš mě do zavazadlovýho prostoru." Dodala jsem.

„Tak určitě." Potvrdil můj plán. Chvilku jsme tam ještě tak seděli a povídali si o ničem.

„No nic, já se jdu zlidštit. Jestli chceš, zapni si televizi nebo něco."

„Jasně." Odpověděl už trochu nepřítomně, protože už si hrál s mobilem. Do deseti minut jsem byla hotová a šla jsem zpátky do pokoje. S Lukem jsme se už chystali, že půjdeme dolů a uděláme oběd, ale v tom se ozval zvonek.

Hned mi bylo jasné, kdo to je. Rozletěla jsem se ke dveřím a slyšela jsem Luka, jak se za mnou směje. Vchodové dveře jsem málem vyrazila, ale zvládla jsem to. Rychle jsem je otevřela a vrhla jsem se na osobu, která v nich stála.
.
.
.
Teď uvažuju kdo v těch dveřích bude. Třeba Johnny Depp že jo...omluvte chyby, za všechny může mobil^^:D

Loučí se

Addie xx