WhyMe?

71.

Následující dny byly dost možná ty nejlepší dny, které jsem s Rossem zažila.

"Hele, Zo?" Drknul mě Ross do ramene, když jsem byla právě oddaná tvoření gurmánského zázraku - těstovinového salátu.

Beze slova jsem se s tázavým pohledem otočila.

"Budu muset odjet," začal, "volal táta, že musím se skupinou na nějaký festival či co. Do hodiny musím být na cestě na letiště."

"Aha." Zarazila jsem se. "A jak se já pak dostanu domů? A co Chris?" Chrlila jsem překvapené otázky.

"Pozítří bych byl zpátky a Chrise by ti přivezl Riker."

"Oprav mě, jestli se pletu, ale není Riker náhodou součástí vaší kapely?" Povytáhla jsem obočí. Tohle bylo divné i na mě.

Ross si povzdychl. "Riker se rozhodl kapelu opustit, nepohodl se s Rockym a prostě vypadnul."

"Tak jo, teď si připadám, jako kdybych posledních několik měsíců žila v jeskyni. Jaktože to nevím?" Mávla jsem rukou a aniž bych si uvědomila, že pořád držím vařečku od těstovin, se mi tím podařilo nahodit lednici.

"No, ono je to složitější, moc rád bych ti to vysvětlil, ale musím už jet. Slibuju, že hned, jak přijedu, se to dozvíš." Políbil mě na čelo a bez dalšího slova zmizel. A tak jsem si tam zbyla sama. V baráku jak hora s domácím kinem a vířivkou.

Sledovala jsem záznam z toho festivalu, o kterém mi Ross těsně před odjezdem říkal. Místo Rikera zastával Ryland, bylo to ale zvláštní. Hráli dobře, jako vždycky, ale Rikerova vlající patka tam chyběla. Když už se mé myšlenky přesunuly k Rikerovi, uvědomila jsem si, že mi měl dovézt Chrise. Sice jsem moc nepochopila, proč mi má zrovna Riker dovézt Chrise, ale třeba odpověď dozvím od něj samotného.

Toho večera se konečně ozval zvonek. Ve dveřích můj skorošvagr s mým synem v náruči a lítostivě mě pozoroval.

"Co se děje? To někdo umřel?" Ušklíbla jsem se, ale moje tvář zkameněla, když Rikerovi do smíchu nebylo. "Co je?" Opakovala jsem svou otázku tentokrát naléhavěji.

"Pojď si sednout, prosím." Vešel a zavřel za sebou dveře. Sedli jsme si do obýváku na gauč a on mi položil Chrise na klín. Přivinula jsem ho k sobě a celé moje tělo se začalo chvět. Bála jsem se toho, co se během následujících minut dozvím. Chtěla jsem někam zalézt a schovat se před pravdou.

"Zoey," začal jemně, "Ross měl dneska odpoledne nehodu," jemu samotnému se nahrnuly slzy do očí a začala se mu třást brada, "on.. umřel."

V tu chvíli jsem si připadala jako v nějaké debilní televizní soutěži.

"Rikere, tohle není moc vtipný, kde je Ross?" Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že lže.

"Zoe, mrzí mě to." Rozbrečel se a já se zmohla jen na prázdné zírání do prostoru.

Chris sebou na mém klíně šil a brečel, ale já jsem nic z toho nevnímala.

"Jak?" Dostala jsem ze sebe přes vodopády slz, které se mi samovolně valily z očí.

"Ně-někdo to d-do něj navalil. Na křižovatce, prý neměl šanci." Tentokrát jsem se rozvzlykala s ním.

Po pár nejlepších dnech s Rossem, přišly ty nejhorší, bez Rosse.

Potřebovala jsem vypadnout. Z celého San Francisca. Tak jsem sobě a Chrisovi zbalila dva kufry a vydala se za jediným člověkem, od kterého jsem nemusela snášet lítostivé pohledy. Luke byl v tu dobu ve svém novém bytě v Sydney a právě tam jsem měla namířeno.

Let byl peklo. Letěli jsme sice přes noc, takže Chris celou dobu prospal, nebo se koukal na pohádky, ale to ticho a ten prostor na přemýšlení byly nesnesitelné.

Myslela jsem na to, kde je asi Ross teď. Neměla jsem odvahu na to, abych se na něj šla podívat, nebo abych začala zařizovat všechny ty věci, okolo pohřbu. Bylo to všechno moc čerstvé a já jsem na to neměla. Tak jsem zbaběle utekla.

"Zoe! Co tady děláš?" Bylo první, co Luke řekl, když mě viděl.

"Můžu s tebou prosím nějakou dobu zůstat?" Snažila jsem se neznít tak uboze, jak jsem se cítila.

"Jasně pojď, pomůžu ti s tím." Načež vzal můj i Chrisův kufr a odnesl je kamsi do neznáma. Když se vrátil do prostorného obýváku nechal mě si sednout i s Chrisem na gauč. "Tak povídej, co se stalo?" Sedl si přímo vedle mě.

"Umřel." Podívala jsem se mu do překvapeného obličeje. Nejspíš čekal všechno, jen tohle ne.

"Jak se to stalo?" Optal se opatrně po delší odmlce.

"Autonehoda, moc toho nevím. Nemohla jsem tam zůstat, odjela jsem dřív, než přišel kdokoli vyzvídat." Rozdýchávala jsem se.

Luke mě objal a pronesl: "Vím, že lítost je to nejhorší, tak tě přivedu na jiné myšlenky. Tvůj táta je teď s Angelou na dovolené a prý se vrací až příští měsíc, Ellie je s nimi a Michael je s Crystal taky pryč. Pojedeme k vám domů, budeš tam mít i s Chrisem dost prostoru, dobře?"

Přikývla jsem.

"Já tady jen všechno povypínám a hned ti vezmu věci do auta." Pohladil mě po ruce a vstal.

"Vypadá to, že to budeme muset zvládnout, co?" Podívala jsem se na malého Chrise, který se na mě díval Rossovýma očima.

.

.

.

Tak jak to všichni snášíte?

Myslím, že už je naprosto jasný, co jsem myslela těmi zvraty

V komentářích mi prosím dejte vědět, co si o tom myslíte, sprostá slova povolena😂😂😂

P.S. Schválně to publikuju na noc, abych nedostala vaši bezprostřední reakci

Adee xx