WhyMe?

64.

Jsem ve druhém měsíci, je konec prosince, na konci října byl Luke v San Franciscu, týden na to se vrátil Ross.

SAKRA!

Navenek jsem to nechala plavat, ale uvnitř mě to užíralo.

Bože jsem přesně jako Bridget Jonesová! Ale já to nikomu neřeknu, bude to mezi mnou a Lukem, on je jediný, kdo o tom kromě mě bude vědět. Potom někdy udělám testy a zjistím to.

Panebože, vždycky se musí něco podělat!

"Zoe!" zamával mi někdo rukou před obličejem a tím mě vytrhnul z transu. Byla to Chloé.

"Jo?" zeptala jsem se vyděšeně.

"V kolikátém jsi měsíci?"

"Ve druhém."

Měli jsme necelé čtyři dny na takové menší zabydlení. Dodatečně jsme si rozdali dárky a udělali si pozdní vánoční atmosféru.

Třicátého ráno jsem konečně měla možnost mluvit s Lukem o samotě. Byla jsem z toho neskutečně vyděšená.

Bylo asi tak sedm ráno a mě vzbudila moje obvyklá ranní nevolnost. Udělala jsem, co jsem musela a rovnou jsem si vyčistila zuby. Moc se mi totiž nechtělo chodit po domě plném lidí s pachutí zvratek na jazyku.

Oblékla jsem se do černých legín a pruhovaného trička s dlouhým rukávem a přes hlavu jsem si přetáhla mikinu.

Z pokoje jsem odcházela potichu, nechtěla jsem vzbudit Rosse.

Mým cílem bylo najít Luka. Nemusela jsem se ani snažit, jakmile jsem vyšla ze dveří, narazila jsem do jeho hrudi.

"Ahoj," zamumlala jsem, "myslím, že si potřebujeme promluvit." mluvila jsem potichu, byl by asi trošku problém, kdyby to slyšel Ross.

"Pojď půjdeme někam stranou." vzal mě za ruku a táhl mě někam ven.

Pár minut tiché cesty do kopce a byli jsme na místě. Alespoň to tak vypadalo, dostali jsme se na vyhlídku, ze které bylo vidět celé město. Připadalo mi, že už jsem tam někdy byla.

Luke se posadil na upravený trávník a zadíval se na mě.

"Takže.."

"Takže," začala jsem, "Je mi trapný o tom mluvit. Sakra." zaklela jsem. "Nevím jak začít."

"Co takhle? Luku, jsem těhotná a nejsem si jistá, jestli je to Rossovo, nebo tvoje." ušklíbnul se. Takže je tady šance, že mě nebude po zbytek života nesnášet.

"No, třeba tak. Víš, nemám tušení, co dělat. Rossovi to říkat nechci, nechám udělat testy hned, jak to půjde, abych věděla, na čem jsme. Potřebuju ale vědět, jak se na to díváš ty, co od toho čekáš nebo nečekáš." vyklopila jsem všechno přesně tak, jak jsem to měla na srdci.

"Je to jak jsem řekl předtím. Nebudu vám do toho zasahovat, nechci vám to kazit. Jen bych rád věděl ty výsledky. Taky bych rád věděl, na čem jsem."

"Je mi to moc líto, nevědět o tom, čí to je." objala jsem ho po krátké pomlce.

"To se stává. Zvládneme to. Teda ty a Ross to zvládnete, já tě budu jenom tajně na dálku podporovat." musela jsem se zasmát tomu, jak se do té věty zamotal.

"Dobře, mám tě ráda." obmotala jsem mu ruce okolo pasu a opřela se o něj. On je to, co mi v San Franciscu chybí nejvíc.

"Já tebe taky, Zoey." dal mi pusu do vlasů. Asi je to ode mě hnusný, sedět tady s klukem, se kterým jsem se vyspala, je padesátiprocentní šance, že jsem s ním těhotná a do kterého jsem byla nějakou dobu zamilovaná, ale potřebovala jsem s ním být chvíli sama.

"Hele, ty vlastně nemůžeš pít, viď?" uchechtl se.

"No a co? Já se náhodou umím bavit i bez chlastu, na rozdíl od někoho." usmála jsem se vítězoslavně.

"Jo, připomeň mi, jak že ses to dala dohromady s Rossem, za střízliva?"

"Dobře, fajn. Pojďme se bavit o něčem jiném. Máš teď někoho?" bylo mi možná trošku trapný se nato ptát, ale zajímalo mě to, tak co?

"Nemám. Ani nechci."

.

.

.

Oficiálně jsem začala publikovat nový příběh s názvem 11:11

Kdyby jste měli zájem, jak jsem zmínila někdy předminule, tak v něm figuruje Michael Clifford a je to teda překlad z angličtiny

A jako ehhhh? 12K přečtení, cožee?♡

mimochodem, je tady někdo, kdo má rád Harryho Pottera?^^

Addie xx