WhyMe?

68.

"Nekaž to, prosím." Odvětila jsem klidně. Nechtěla jsem totiž nijak zvyšovat hlas, pořád jsem doufala, že z toho žádná velká hádka nebude.

"Jen říkám, že není zrovna běžný, nechávat někoho po porodu doma s dítětem samotného. Měl by tady být a pomáhat ti místo mě." Pronesl a ve mě se to začalo vařit. Chtěla jsem na něj vyjet, že se ho o to nikdo neprosil a že jestli chce, tak může klidně táhnout do háje. Místo toho jsem si ale dál uchovala stejný tón a podařilo se mi odpovědět bez rozčilování. Tedy aspoň navenek, uvnitř jsem doslova soptila.

"Jestli je tohle to, o co ti jde, tak já tě tady nedržím. Pokud tě to obtěžuje, tak jeď klidně domů." Poznal, že nemám náladu se hádat a tak mi odpovědí bylo: "Tak jsem to nemyslel, už toho necháme. Víš přece, že já ti vždycky rád pomůžu, vždycky."

Přikývla jsem a pokusila se změnit téma. "Jídlo už je hotové, máš hlad?"

"Jo, z tohohle týpka jsem úplně vyhladověl." Zasmál se a pak už byla atmosféra jen uvolněná a příjemná.

Luke se mnou byl ovšem ještě další týden, protože Ross musel zůstat u Lynchových o něco déle. Vážně mě zajímalo, proč ho tak hrozně potřebovali. Takhle přišel o to nejlepší ze svého syna. Luke měl pravdu v tom, že ty první dny a týdny doma bychom měli být všichni. Ne, že bych Lukem nebyla jako s chůvou spokojená, koneckonců je to na padesát procent jeho pravý otec, ale já žiju s Rossem a už jsem se naučila považovat za otce jeho.

Najde se tu někdo, kdo mě chápe?

To je fuk, ale musím zmínit to, že Ross věděl o tom, že je u nás doma Luke a nebyl proti. Což je dost zarážející, vzhledem k tomu, jak se před pár lety navzájem neměli rádi.

Když se Ross konečně vrátil, Luke už měl sbaleno a chystal se mu vyhnout. To se mu ale k jeho smůle nepovedlo a musel se s Rossem, už ze slušnosti bavit. Ross mu podal ruku a dokonce mu poděkoval za to, že mi tady tak pomáhal a taky dodal, že je rád, že mám tak skvělého kamaráda, který je schopný pomoct i jako chůva. Luke na to s úsměvem prostě odpověděl, že kdykoliv zavolám, bude tu pro mě.

I přes úsměvy jsem z jejich rozhovoru nevyšťourala ani smítko upřímnosti. Co k tomu říct, aspoň, že se nehádali.

Poděkovala jsem Lukovi, objala jsem ho a pak odešel.

"Proč se k sobě nemůžete jednou chovat normálně?" Otočila jsem se se zklamaným výrazem na tváři na Rosse. "Nemůžeš se přes něj prostě přenést? Je to můj nejlepší kamarád od dětství, hodně mi pomohl, když jsi tady nebyl."

"Ale no tak, Zoe. Copak nevidíš, jak se na tebe dívá?! Měl jsem se vrátit už dřív, možná si teď dělá nesmyslné naděje!" Rozkřikl se a já se rozhodla dělat chudinku. Sice sama nesnáším, když to někdo dělá, ale teď se mi to hodilo víc, než kdy jindy.

"Když to bereš takhle," odmlčela jsem se, přemýšlela jsem, co bude znít co nejubožeji, "myslela jsem, že budeš rád, že mi s Chrisem pomáhá. Proč jsi vůbec musel tak naléhavě odjet?" Konečně došlo na tu otázku.

"Mámě zjistili rakovinu." Řekl chladně, ale bylo poznat, že se mu do očí nahrnuly slzy. Chrise jsem položila do lehátka a šla jsem pevně objat Rosse.

"Proč jsi mi to neřekl, mohli jsme přijet za tebou." Pohladila jsem ho po tváři zmáčené slzami.

"Nevěřil jsem tomu, potřeboval jsem se s tím nějak smířit. Nechtěl jsem abyste mě viděli takhle."

Povzdychla jsem si a zvedla jsem koutky do smutného úsměvu.

"Nemusíš být vždycky ten nejsilnější. Každý se někdy potřebuje vybrečet, nebo být smutný." Pronesla jsem upřímně. Naprosto jsem věděla, jak se cítí. S rakovinou v rodině jsem sice žádné zkušenosti neměla, za to pocit, že se nemůžu chovat slabošsky jsem znala až moc. Pocit, kdy si prostě myslíte, že nemáte právo být smutní, pocit, že se před ostatními musíte chovat silně.

Ten den jsme už skoro nemluvili, neměli jsme potřebu mluvit. Nechala jsem Rosse srovnat si myšlenky, nechala jsem ho o samotě. Uběhly měsíce, Chris rostl jako z vody a od Lynchových se nám dostala skvělá zpráva. Stormie překonala rakovinu. Hned jsme se vydali na cestu do Colorada.

Vůbec jsem nevěděla, co mám od té návštěvy čekat. Co se obvykle říká lidem, kteří překonali rakovinu? Dobrá práce? Jen tak dál? S tím by mě asi vyhodili. Nakonec to nebylo tak vážné, jak jsem myslela. Bylo to jako běžná návštěva. Všichni byli hotoví z Chrise, bylo hodně jídla a pití a dokonce jsem si to i užila. Chris tam začal i sám lézt po čtyřech, což byl první krok k tomu, aby se naučil chodit. A taky první krok k tomu, abychom na něj dávali o to větší pozor.

U Lynchových jsme byli týden. Jeden dlouhý, vyčerpávající, ale přesto vcelku příjemný týden, za který jsem byla vděčná.

.

.

.

Mám megavelkou radost z toho, že se ten děj teďka tak hezky posouvá

Ale neumíte si ani představit, jak moc je otravný, když jsem měsíc zaseklá na jedný větě😪

Doufám, že se kapitola líbí a mějte se famfárově

Addie xx už mě moc neba, tak pro dnešek třeba prostě jenom Ade xx