WhyMe?

1.

18. května. Už jenom měsíc a půl do prázdin. Hallelujah!

Jakmile mi tahle myšlenka probleskla hlavou musela se uchechtnout. Představa, jak tohle říká Chloé s jejím slavným nadšením mi ale zkazila pozitivní naladění na celý den.

Chloé byla totiž už asi třetím týdnemv Evropě u babičky a hrozně mi chyběla. Naštěstí měla další den přijet. Už mě to bez ní vážně nebavilo.

Nikdo mě netahal ven až na Tori, která je silný shopaholic. Odpoledne mě chce vytáhnout na další courání po nákupáku. To jí ale tu radost udělám, protože sama potřebuju nové legíny.

To máme s Chloé stejně. Vždycky se nám nějakým záhadným způsobem rozervou legíny. A i kdyby ne tak černých legín není nikdy dost, no ne?

Navíc chci Chloé udělat radost a chci jí koupit toho ohromného plyšového jednorožce. Pořád ho v tom hračkářství mají, to je jisté. Už asi tři měsíce tam seděl opuštěně za výlohou a já ho tam jak úchylák chodila pořád očumovat. Ta prodavačka si o mně musí myslet, že ho hlídám, aby neuletěl.

Když jsem jednou šla kolem toho hračkářství s Chloé, musela jsem ji tahat domů násilím. Ještě horší, než závislost na drogách, či na alkoholu je, když je člověk závislý na jednorožcích. A to vážně. Je to jako ty nejšílenější úchylky, které dávají každé úterý po jedenácté.

Ale zpátky k nakupování.

Kromě obřího unicorna, kterého beztak Chloé pojmenuje Garry, jí chci koupit ještě takovou trikomikinu, na které je jednorožec a jde mu z pusy a ze zadku duha. Ta se počůrá blahem, už to vidím.

Bylo jedenáct dopoledne a já jsem se konečně odhodlala vylézt z vyhřáté postele plné polštářů a plyšových medvědů. Sešla jsem po schodech dolů do kuchyně a hned jsem měla namířeno pro toast a nuttelu jako každé ráno, kdy se mi nechce vymýšlet nějaká speciální snídaně.

Když jsem hledala nuttelu, všimla jsem si lístečku položeného na lince. 'Jel jsem na služební cestu vrátím se za týden Táta'. To je klasika. Ne, že by to řekl nějakou dobu dopředu, on si rozmyslí ze dne na den, že má jakousi služebku.

Ještěže je pátek a my máme ředitelské volno, aspoň můžu být do odpoledne s Ellie.

Zatímco jsem přemýšlela nad svým přednakupovacím programem, zaslechla jsem kroky. Nebylo to tak, jako když někdo normálně jde, ale spíš jako když se snaží jít potichu. Kroky se pomalu blížily ke mně, já jsem však dělala, že je neslyším. Stále otočená směrem k lince jsem čekala až se původce kroků přiblíží ještě víc.

Tentokrát jsem už skoro cítila jak dotyčný dýchá. Prudce jsem se otočila a vybafla. Jestli se dá říct vybafla. Spíš jsem tak jako vyjekla nebo zaječela. Jak jsem předpokládala byl to Michael s jeho ranním rozcuchem. Maximálně se mě lekl až nadskočil a zatímco on rozdýchával leknutí, já jsem rozdýchávala záchvat smíchu.

„Jsi normální?" Vyjekl a pořád dýchal celkem nepravidelně. „Víš jak jsem se tě lekl?"

Tohle můj záchvat smíchu ještě zesílilo a svalila jsem se na zem. Dneska už se asi nenajím. Když jsme se oba tak nějak uklidnili a mozek mi po velkém výpadku začal opět fungovat, rozhodla jsem se, že si dám jen sušenku.

„Mikey, co bude k obědu?" Zeptala jsem se s pozvednutým obočím. Doufala jsem, že odpověď bude, že přijde Emily a něco nám uvaří. Emily je naše hospodyně.

To víte tátova nová žena, prvotřídní blbka a matka Ellie Angela, neumí téměř nic uvařit, když nepočítám polévku do hrnečku. Dietní polévku do hrnečku.