WhyMe?

36.

"Jo, co kdybychom něco prošvihli, to nemůžeme riskovat." přikývla jsem.

"Tak jdem." chytnul za ruku tentokrát on mě a táhl mě k pokladně. "Dva lístky na 50 odstínů šedi." řekl tomu divnýmu chlapovi na pokladně, kterej se slizky usmíval.

"Tyhle sedadla jsou volný a tyhle obsazený, kde chcete sedět, slečno?" fuj. Tohle je horší než Mama. Stiskla jsem Rossovi ruku, jako prosbu o záchranu.

"Na tohle dvojsedadlo." řekl Ross prudce a hodil mi ruku okolo ramen. "Asi na tohle na kraji, viď zlato?" dal mi pusu do vlasů.

"Jasně. Kolik to bude?" povytáhla jsem obočí.

Ten slizomrd protočil oči a řekl si o peníze. Ross trval na tom, že to zaplatí a i když se mi to nelíbilo, nechala jsem ho. Někdy ho pozvu třeba na jídlo, nebo někam.

"Hele tamhle jsou." řekl šeptem Ross, když jsme vešli do sálu.

"Vidím je. My sedíme za nima vlevo, budeme na ně mít perfektní výhled." spokojeně jsem se usmála.

Ne že by mi nebylo trapně při sexuálních scénách. Seděla jsem na sedadle pro pár s Rossem a před námi plátno promítající 50 odstínů šedi.

Slyšela jsem chichotání. Jeho chichotání.

"Co je?" nechápala jsem.

"Jdi hrozně nervózní, je to na tobě strašně poznat. Uklidni se." chytnul mě za ruku. Opět. "Sleduj je." ukázal na náš cíl.

Vykulila jsem oči. Líbali se. Tohle vážně není kamarádství.

"Já jsem to věděla." přimouřila jsem oči.

Film skočil a začalo se rozsvícet. Takovej sprint co jsme nahodili jste neviděli.

Utekli jsme za roh budovy kina a sledovali jsme směr kam Rydellinghton vyrazí. K naší smůle šli jakože k nám. Nestihla jsem to ani pořádně zaregistrovat a už mě Ross táhl pryč. Namáčkli jsme se do vchodu nějakého na první pohled starého baráku.

"Tiše už jdou." řekl Ross potichu a dal mi prst na rty. V tu chvíli jsem uvažovala, co by se stalo, kdybych mu ten prst olízla.

Málem jsem vybouchla. Bože, měla bych si dát facku. Ale není tady dostatek prostoru, takže to padá.

Už kolem nás prošli, tak Ross vykouknul, aby zjistil, kam jdou.

"Jdou do parku. Máš tady mobil?" zeptal se.

"Jo. Chceš je fotit?" ušklíbla jsem se. On kývl. "Fajn, tak jdeme."

Nenápadně jsme následovali ty dva do parku, kde zakotvili na lavičce, od které rostlo ne tak daleké křoví.

Ideální úkryt pro šmíráky.

"No tak už je vyfoť." spěchal Ross.
"Uklidni se, čekám na nejlepší moment." odpověděla jsem.

Po patnácti minutách v křoví jsme se spokojeným úsměvem a fotkou odcházeli zpátky do hotelu.

"Řekneme to někomu?" zeptal se.
"Napadlo mě, že bychom to mohli oznámit na koncertu..." začala jsem mu vysvětlovat můj master plán.

"To je skvělej nápad. Můžeme to udělat jak bude mít Rydel narozky, 9. srpna." přidal se s nadšením.

"Pokud se to neproflákne dřív." zarazila jsem se.

"Hele, oni dva nás určitě nepředběhnou. To si můžeš být jistá." uklidnil mě.

"Tak já půjdu." řekla jsem, když mě Ross doprovodil k mému pokoji.

"Ještě počkej. Něco ti dlužím." řekl a začal se ke mně přibližovat.

Tak mě to přece jen čeká? A s Rossem? Wau.

Už nás dělil jen centimetr.

"Ehm...neruším?"

.

.

.

Už skoro:D

Polovina tohohle dílu se mi smazala, tak jsem to psala znova a možná trochu jinak než jsem chtěla

Ale dneska dám ještě jeden díl, potřebuju od vás pak něco vědět, akutně

Addie xx