WhyMe?

51.

"Rande jo? S kým? Znám ji?" vyvalila jsem na něj hned několik otázek najednou.

"Ehmm...Tu asi neznáš." poškrábal se nervózně na zátylku.

"Tak mi řekni jméno, třeba ji znám." ušklíbla jsem se a čekala co z něj vypadne.

"Jmenuje se Phoebe." řekl a já na se na něj podívala, jako jestli to myslí vážně. "Phoebe Johnson." sklopil oči zatímco já ty své vyvalila tak, že bych se nedivila, kdyby mi vypadli z důlků.

"Jako ta Phoebe Johnson?! Jako Chloé sestřenice?! No neke!" ječela jsem ani ne naštvaně, spíš dost překvapeně a zaskočeně.

"Nechceš to vyřvat ještě hlasitějc, třeba aby to slyšeli i Hemmingsovi na druhým konci Sydney?" protočil ironicky oči.

Omluvně jsem se na něj podívala a začala jsem se zase vyptávat.

Moc toho z něj nevypadlo. Dostala jsem z něj jenom to, že už se tak nějak víc bavěj asi rok a že jsou tak nějak kamarádi s výhodama.

"Hey já chci taky kamaráda s výhodama." zamračila jsem se dětinsky.

"Si sežeň." zasmál se.

"Sranda, no." řekla jsem 'uraženě'.

Večer jsem ležela v Rossově objetí, ale nemohla jsem usnout. Totálně mě hryzalo svědomí, kvůli Lukovi.

Sakra už na to nemysli! Nic se nestalo.

Ráno mě probudilo těžké oddechování Rosslera.

"Rossi." pohladila jsem ho po břiše.

"Hm?" zamumlal.

"Je ti něco?" zeptala jsem se, ale on nic. "Rossi? Hej, Rossi!" začala jsem ho budit násilím. Dotkla jsem se jeho čela, které přímo hořelo.

"Hmmmm.." bylo všechno co z něj vyšlo.

"Fajn, jede se do nemocnice." vstala jsem a oblékla se. S Rossovou ohromnou nespoluprací jsem mu natáhla džíny a triko a vydala se s ním do auta.

Tak nějak jsem ho hodila na zadní sedadlo a ještě jsem rychle zaběhla do domu.

Chystala jsem se zaklepat na dveře Lukova pokoje, ale odradily mě od toho jisté zvuky. Moje zvědavost mě ale ovládla a já jsem potichu nakoukla dovnitř.

V posteli ležel Luke a po něm se válela (if you know what i mean:D) snědší hnědovláska.

Fakt dost jsem přemýšlela jestli si mám zahrát na kazišuka a ztrapnit je oba, nebo to nechat být a dělat jako by nic. No..Vyhrála první možnost.

"Ahoj Luku, chtěla jsem ti jenom říct, že jedu s Rossem do nemocnice, když se do rána nevrátím, vyřiď to ostatním. Nenechte se rušit." kazišuk Zoe. Doufám, že se cítí aspoň trochu trapně.

Připadám si podvedeně. Nejdřív mě líbá a najednou je v posteli s nějakou imigrantkou. 

no hate

Cestou do nemocnice jsem pořád koukala na Rosse a přemýšlela jsem. Neuspěchali jsme to? Není na chození a všechny tyhle věci moc brzo?

Ne neuspěchali jsme to, jen jste se totálně ožrali a vyspali jste se spolu, takhle se to přece dělá běžně 

"Pan Lynch." po snad hodinovém čekání nás zavolala sestra, načež jsem se zvedla a s Rossem, který vypadal jak po drogách jsem vykročila do ordinace. 

"Dobrý den." pozdravila jsem a posadila Rosse na lůžko, protože jsem ho už nemohla unést.

"Dobrý den, copak vás trápí?" zeptal se sympatický postarší doktor.

"No v noci jsem se vzbudila a Ross hrozně ztěžka dýchal a nemohla jsem ho probudit, má horečku a nedokáže ani chodit." řekla jsem všechno, co jsem na Rossovi vypozorovala a doktor se zamyslel.

Začal mlet nějaké odborné blbosti, kterým my, obyčejní smrtelníci, nemáme šanci porozumět a nakonec z něj vypadlo, že mu udělají par vyšetření a nechají si ho tam na pozorování.

"Slečno jeďte se domů vyspat a přijeďte zítra, nebo vlastně dnes odpoledne. Už budou výsledky vyšetření a když se nestane nic neobvyklého, budete si ho moct odvézt." pak jsme se už jen rozloučili, poděkovala jsem mu a jela zpátky domů.

Měla jsem špatný pocit, že jsem ho tam nechala samotného. Co když se probudí a nebude vědět, kde je?

Dorazila jsem domů a v pokoji sebou plácla o postel.

.

.

.

Hádejte kdo je zpátky?

Heheee

Addie xx